Vývoj občanského práva v letech 1811-1989

Současný stav platného práva, které zahrnujeme do právního odvětví označovaného jako občanské právo, není výsledkem nějaké racionální komplexní úvahy zákonodárce, ale výsledkem složitého historického vývoje. Abychom tedy dnes pochopili poněkud nepřehledný stav platného práva, neobejdeme se bez znalosti historického kontextu.

Občanské právo je dnes považováno za odvětví soukromého práva. Ne vždy tomu ale tak bylo. V našich zeměpisných šířkách se soukromé právo etablovalo na počátku 19. stol. v podobě rakouského všeobecného občanského zákoníku (ABGB). Hovořit o občanském právu v této souvislost je však trochu nepřesné, protože pojem „občan“, tak jak jej chápeme dnes, zavedl v našich zemích až revoluční rok 1848. Nicméně, s vědomím této nepřesnosti lze říct, že v té době pojem občanského práva splýval s pojmem veřejného práva. Podoba občanského práva se pak u nás postupně utvářela v souladu s vývojem právní kultury v okolní, zejména západní Evropě.

Zvláštní etapou v celém našem právu se stala léta komunistického režimu po 2. světové válce. Soukromé právo jako takové bylo zcela negováno. Vše právní bylo prohlášeno za veřejné. Kritériem členění právního řádu se stal výhradně předmět právní regulace. Nově vytvořená právní odvětví byla vůči sobě navzájem v souřadném postavení. Každé z nich pozitivním výčtem vymezovalo okruh společenských vztahů, které upravovalo. Působení občanského práva se podle výslovné zákonné definice omezilo pouze na vztahy majetkové, osobní, osobnostní a osobně majetkové, vznikající v oblasti tzv. konečné (osobní) spotřeby lidí. Navíc, jedním z účastníků občanskoprávních vztahů musela být fyzická osoba. Toto pojetí práva našlo svůj výraz v občanském zákoníku 40/1964 Sb.