Smlouva

Tyto odstavce mohou vypadat děsivě, ovšem považoval jsem za nutné otázku smluv takto rozebrat. Zde se totiž pokusím napravit jistý omyl, který mezi lidmi přetrvává a značně deformuje obecné povědomí o právu. Nelze to ale mít laikovi za zlé, protože sám náš zákonodárce svou nejednoznačnou terminologíí poněkud mlží. Věřím tomu, že Římana, nebo že pro občana První republiky či Rakouska-Uherska, nebo současného Američana či Brita, že skrátka pro člověka s tradičním právním povědomím, by mnohé z následujících informací byly samozřejmostí. Ne tak ovšem pro dnešního Čecha, poznamenaného komunistickou zkušeností a v důsledku toho zcela neznalého základních právních institutů. Onen si pak neví rady a nestačí se divit. Nuže tedy vzhůru k vyššímu právnímu vědomí!

"Smlouva" především není onen kus papíru, který obě strany podepisují - to je listina. Listina je hmotný nosič, na kterém je "smlouva" zachycena. Listina není nic víc a nic míň než důkaz o existenci smlouvy. Smlouva vůbec nemusí být v písemné podobě (na papíře). Ba právě naopak, platí zásada, že pokud zákon výslovně nestanoví, tak písemná forma není povinná (a nutno dodat, že zákon ji skutečně většinou nevyžaduje). Jinými slovy, smlouva může být platná, aniž by bylo cokoli kdekoli napsáno. To, že se v případě sporu existence a obsah ústní smlouvy těžko prokazuje, to už je věc jiná.

§ 46 odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

"Smlouva" není ani onen samotný soubor práv a povinností, který si strany dohodly a který buď plní nebo neplní - to je "závazek". Sjednává, dodržuje se, plní, porušuje se závazek a ne smlouva jak se běžně říká. Musím se předem omluvit, že i já tu a tam na těchto stránkách zaměňuji "závazek" a "smlouvu" - je to oběť na oltář srozumitelnosti.

"Smlouva" v právním smyslu, to je právní úkon. Je to právní skutečnost (více zde), na základě které dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností mezi stranami, které smlouvu uzavřely.

§ 489 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

§ 34 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 488 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Smluva je už od dob římských shodný projev vůle obou smluvních stran. Smlouva v principu vzniká (je uzavřena) v okamžiku, kdy se setkají shodné projevy vůle obou stran ohledně obsahu smlouvy. Vzniká tedy dohodou, konsensem. Nejčastěji je to vyjádřeno právě podpisem papíru, ale to je pouze nejtypičtější varianta. smluva může stejně tak vzniknout jen ústní dohodou.

§ 44 ost. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.

§ 43a odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Teď tedy, po rozptýlení mlžného oparu nad vodami práva soukromého, řekněme si konečně, jak taková "smlouva" funguje. Na tomto místě je potřeba zmínit další věc, o které se moc neví. V zákonech existují dva druhy norem. Jedněm se říká dispozitivní a druhým kogentní. Dispozitivní normy je možné smluvně vyloučit - takové normy platí jen pokud si strany neujednaly něco jiného. Naproti tomu kogentní normy smluvně vyloučit nelze - kdyby si strany ve smlouvě ujednaly něco jiného, tak je v této části smlouva neplatná. Přichází logická otázka - jak poznáme, které normy jsou kogentní a které jsou dispozitivní? Na to je dosti nelogická odpověď - v našem soukromém právu to nepoznáme! nemá smysl zacházet do podrobností, pouze postačí říct, že naše zákonná úprava je taková, že i odborníci se mezi sebou přou, co je v zákoně dispozitivní a co kogentní. Je to prostě věc výkladu. Tato okolnost je hlavním důvodem, proč bych nedoporučoval, aby si laik sepisoval smlouvu sám. Předem totiž nemá moc šancí odhadnout, co si může sjednat odchylně od zákona a co nikoli, resp. nemá šanci poznat, co je platné a co neplatné v návrhu smlouvy předloženém druhou stranou.

V zákoně jsou upraveny tzv. smluvní typy. Jsou to ty nejpoužívanější druhy smluv, které jsou v praxi natolik časté, že zákonodárce uznal za vhodně jejich základní rysy regulovat zákonem. V těchto smluvních typech jsou zákonem upraveny důležitá práva a povinnosti. Nejdůležitější ustanovení smluvních typů bývají upraveny kogentně (nezměnitelně), ty méně důležité jsou upraveny pouze dispozitivně (strany si je mohou sjednat jinak). Je to logické a šikovné, pokud už tomu člověk rozumí. Na jiném místě jsem uvedl, že pro soukromé právo je charakteristický princip autonomie vůle stran (svoboda vůle). Z principu svobody vůle plyne, že strany mohou sjednat i takovou smlouvu, která není jako smluvní typ upravena v zákoně. Takové kontrakty se označují jako inomináty (nepojmenované).

Z toho všeho plyne, že obsah smlouvy může být sjednáván v trojím režimu. Pokud si strany zvolí smluvní typ nabídnutý zákonem, nezbytné rysy takové smlouvy jsou pevně dány zákonem (kogentně). Pak jsou ve smlouvě určité otázky upravené dispozitivně - tedy strany je mohou upravit jinak a pokud si je nedojednají vůbec, tak pro smlouvu podpůrně platí dispozitivní ustanovení zákona. A pak mohou být ve smlouvě ještě další otázky, které zákon neupravuje vůbec, a zde pak záleží čistě na vůli stran, co dalšího ještě učiní obsahem smlouvy. Krajním případem jsou výše zmiňované smlouvy nepojmenované (inomináty), které nejsou vůbec upraveny zákonem a tak celý jejich obsah vytváří strany samy, a jsou zákonem regulovány pouze analogicky - podle jim nejbližších ustanovení (např. leasingová smlouva).

Tak například kupní smlouva. Základní práva a povinnosti - předat zboží a zaplatit cenu - mohou strany těžko smluvně upravit jinak, to je kogentní. Avšak např. okamžik přechodu vlastnického práva či okamžik přechodu nebezpečí nahodilé zkázy už si strany mohou upravit odchylně od zákona - pokud by tyto otázky vůbec ve smlouvě neupravily, platí to, co je v zákoně. Do smlouvy mohou strany také zahrnout otázky, které zákon vůbec neupravuje, např. ustanovení ohledně určité kvality zboží (barva auta apod.).

Nuže, a teď konečně to nejdůležitější! Co se novou smlouvou změní v právním stavu? Tím, že mezi sebou uzavřou smlouvu, vzniká mezi stranami nové právo (závazek), které není o nic slabší než právo obsažené v zákoně! Zákon se tak smlouvou jakoby rozepíše, jakoby protáhne na vztah mezi smluvními stranami. Porušení toho, co je sjednáno ve smlouvě je stejně protiprávní jako porušení toho, co je stanoveno v zákoně. Ovšem sankce za takové porušení je čistě soukromoprávní - není to tedy žádný trestný čin nebo přestupek - porušení smlouvy "pouze" zakládá odpovědnost a záleží jakou povinnost (sankci) pak zákon s takovou odpovědností spojuje (úroky z prodlnení, náhrada škody) a co z toho případně druhá strana uplatní u soudu. Důležité je zdůraznit, že toto nové smluvní právo vzniká jen a pouze mezi stranami (inter partes). Smlouvou tedy nová práva a povinnosti vznikají, mění se či zanikají pouze smluvním stranám, nikoli třetím osobám.

§ 51 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

§ 491 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
(1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
(2) Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.
(3) Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

§ 853 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.