Současné občanské právo ČR jako důsledek vývoje po roce 1989

Po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy se zcela změnila politická a ekonomická orientace naší země, vznikla potřeba uvést náš právní řád do souladu s právní kulturou západní Evropy. Právo bylo znovu rozděleno na veřejné a soukromé, přičemž občanské právo mělo opět získat své tradiční postavení. Existovaly v zásadě dvě možnosti přístupu. Buď komplexní rekodifikace, kterou by byl zákoník 40/1964 Sb. nahrazen zcela novým zákoníkem nebo novelizace, která by v něm pouze odstranila ustanovení nevyhovující nové koncepci. Zákonodárce se pod tlakem okolností spokojil s provizorním řešením, s tzv. velkou novelou obč. zákoníku 509/1991 Sb., která ponechala podstatnou část kodexu z roku 1964 v účinnosti.

Novela přinesla zejména důsledné uplatnění metody rovnosti mezi účastníky občanskoprávních vztahů, přizpůsobení novým tržním podmínkám a odstranění projevů státního řízení v těchto vztazích.

Změnilo se i souřadné postavení právních odvětví. Historicky se z původně univerzálního občanského práva postupně vydělovala specializovaná právní odvětví. Od roku 1991 se systém soukromého práva vrátil do stavu, který respektoval tento vývoj. Vznikla tak situace, kdy občanské právo nabylo podobu obecného předpisu vůči ostatním odvětvím, která se sama situovala do pozice předpisu speciálního. Vztah souřadnosti nahradil vztah subsidiarity a speciality (§1 odst 2. Obč.zák.). Vztah občanského zákoníku a jiných právních odvětví lze dnes rozdělit do tří variant:

1) Obč.zák. upravuje samostatně určité právní vztahy jejichž úprava není jinde obsažena.
2) Obč.zák. a jiné právní předpisy upravují nezávisle na sobě tutéž oblast.
3) Obč.zák. upravuje určitou problematiku komplexně, její specifické rysy pak reguluje příslušné právní odvětví. Zde platí vztah subsidiarity a speciality.

Nově musel být také vymezen předmět občanského práva. Zde se opět nabízely dvě možnosti. Buď nenutit zákon, aby pozitivně definoval sám sebe a spokojit se pouze s deklarováním metody občanskoprávní regulace nebo cesta, kterou se vydal náš zákonodárce, tedy pokusit se o vlastní definici předmětu. Děje se tak v §1 Obč.zák. avšak tento pokus vyvolává řadu pochybností. Zjednodušeně lze říci, že občanské právo je v našem soukromém právu takovým „sběrným košem“.

Ve srovnání s většinou zemí západní Evropy, ale i řadou zemí střední Evropy, je postavení ostatních odvětví soukromého práva vůči právu občanskému vybaveno zřetelně vyšší mírou autonomie.