Vlastnictví

POJEM VLASTNICTVÍ

Jak napovídá existence a délka tohoto příspěvku, není pojem "vlastnictví" v právním smyslu zdaleka tak samozřejmý jako v hovorové mluvě. Něco jiného bylo "vlastnictví" ve starověkém Římě, něco jiného v lenním systému evropského feudalismu, něco jiného v komunistickém státě a zcela něco jiného je "vlastnictví" dnes v realitě moderního demokratického právního státu západního typu.

V primitivních poměrech splývá pojem "vlastnictví" s pojmem "držba". Člověku patří jen to, co momentálně svírá v ruce. Postupem času se ukáže takový stav neudržitelný a tak člověku patří i to, co si odloží - patří mu to dokonce i tehdy, když to někdo jiný zdvihne. Právní pouto "vlastnictví" se tak oddělí od faktické "držby" a poutá vlastníka k věci i přestože ji momentálně "drží" někdo jiný. Takové vlastnické právo už má charakter tzv. věcného práva a působí vůči všem ostatním subjektům (působí tzv. erga omnes). To je podstatný rozdíl oproti závazkovému (smluvnímu) právu, které působí jen mezi smluvními stranami (inter partes) a nikoli již vůči třetím osobám.

Římané definovali "vlastnictví" jako "právní panství nad věcí". Toto pojetí už je dnes překonáno - dnes už není vlastnictví vymezeno jako vztah osoby a věci, dnes je vlastnictví je chápáno jako vztah mezi osobou vlastníka a jinými osobami (viz. výše zmíněné působení erga omnes). Římané neznali pojem "subjektivní právo", neřešili podstatu vlastnického práva, ale definovali především praktická oprávnění, která z něj plynou a způsoby jak je může vlastník prosadit. Tak se ustálil klasický soubor vlastnických oprávnění (tzv. vlastnická triáda), ke kterému dnešek vcelku nic podstatného nepřidal:

ius possidendi - právo věc držet
ius utendi et fruendi - právo věc užívat a požívat (těžit z ní plody)
ius disponendi - právo s věcí disponovat (např. prodat, darovat, pronajmout, zastavit, opustit, zničit)

Tento výčet nebyl nikdy považován za úplný. Chce se tím spíše říct, že vlastník může na svou věc působit jakkoli, jakýmkoli myslitelným způsobem. Římské "právní panství nad věcí" je tzv. všeobecné (zahrnuje všechny myslitelné způsoby nakládání), přímé (ničím a nikým nezprostředkované) a výlučné (s nikým nesdílené). Římané ovšem chápali, že absolutní panství je pouze teorie a že v praktickém životě musí být omezeno.

Zde je namístě zmínit pojem tzv. "elasticita" neboli "pružnost" vlastnického práva. Znamená to, že pokud je vlastnictví nějak omezeno (např. zástavním právem), tak jakmile toto omezení odpadne, vlastnické právo se samo, bez dalšího, obnoví ve svém původním rozdsahu.

Pro našince bývá překvapením právě fakt, že "vlastnictví" není nikdy absolutním panstvím, že nepředstavuje pouze soubor oprávnění, ale také soubor povinností. Říká se, že vlastnictví zavazuje. Tím se chce říct, že výkon vlastnického práva není neomezený - nesmí zasahovat do práv jiných, nesmí být ke škodě. Ono římské "právní panství" není tedy zdaleka absolutní, jak by se mohlo ze starověké definice zdát. Skutečný aktuální obsah vlastnického práva je v současném právním státě věcí zákonodárce - z pojmu samotného se tedy dnes jeho skutečný obsah nedozvíme. Ať se nám to líbí nebo ne, cokoli vlastníme, vlastníme s přitakáním státu.

V naší současné české realitě je potřeba také zdůraznit, že není několik druhů vlastnictví tak jak tomu bylo za komunistů (zákon nezná žádné "státní vlastnictví" ani "soukromé vlastnictví" či "osobní vlastnictví"), ale je pouze jediné vlastnictví jako takové. Vlastnictví státu má tedy stejný obsah a právní ochranu jako vlastnictví fyzických či právnických osob.


ZÁKLADNÍ ÚPRAVA VLASTNICTVÍ V ČR

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) (součást ústavního pořádku ČR)
Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.


Občanský zákoník (40/1964 Sb.)

§ 123
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

§ 124
Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.

§ 3 odst. 1
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

§ 118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.

§ 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.