Právní stát

Zjednodušeně řečeno jde o stát, kde vládne právo, kde veškerá činnost státu je regulována právem, kde nelze užít veřejnou moc bez legálního zmocnění. Právní stát je stát, který důsledně respektuje své vlastní zákony.

Základní principy právního státu zakotvují v ústavním pořádku České republiky tato ustanovení:

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.2
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Ústava České republiky

Je třeba hned na začátku zdůraznit velkou zvláštnost české ústavy, ze které plyne mnoho omylů laické veřejnosti a i leckterý odborník se tím někdy nechá zmást. Drtivá většina státu světa má ústavu tvořenou jedním dokumentem. Ne tak Česká republika. Česká republika má ústavu tvořenou několika dokumenty, které se ve svém souhrnu nazývají "ústavní pořádek". Tak můžeme u nás rozlišovat Ústavu z velkým "U", což je zákon č. 1/1993 Sb. a ústavu s malým "u", což je onen "ústavní pořádek" jehož je zákon č. 1/1993 Sb. součástí.

Zjednodušeně řečeno, ústavní pořádek České republiky (tedy ústavu s malým "u") tvoří:
- Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
- Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb. nebo 23/1991 Sb.)
- další ústavní zákony (státní hranice, samosprávné členění, bezpečnost, vstup ČR do EU apod.)

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Čl.112 odst.1
Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony.
Čl.9 odst.1
Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

1-1993 Ústava.pdf - Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
2-1993 LZPS.pdf - Listna základních práv a svobod (2/1993 Sb.)

Všechny části ústavního pořádku mají přitom stejnou právní sílu !!! Žádný z nich není formálně silnější, žádný z nich nemá přednost před jiným. Listina základních práv a svobod má tedy stejnou váhu jako zákon jménem "Ústava České republiky". Hlubokým omylem je názor, jaký může vzniknout letmým pohledem do Ústavy, který má za to, že v naší ústavě není ošetřeno postavení jednotlivce a základní lidská práva. Opakuji ještě jednou - Listina základních práv a svobod není žádným přílepkem, ale je stejně silnou a hodnotnou částí ústavy České republiky jako zákon č. 1/1993 Sb. Onen zákon č. 1/1993 Sb. se sice jmenuje Ústava České republiky, ale obsah ústavy ČR se jím zdaleka nevyčerpává. Obsah ústavy České republiky, je obsažen v několika dokumentech jejichž souhrn se nazývá "ústavní pořádek" a znamená "ústava".

Důvodem existence tohoto poněkud matoucího stavu není nějaká zvláštní výhodnost "vícepapírové" ústavy nebo nějaký prozíravý záměr. Není to nic víc a nic míň než ustálený výsledek politických střetů, které provázely vznik České rebuliky v r.1993. Část tehdejších hlavních politických sil nebyla ochotna akceptovat znění Listiny základních práv a svobod jako součást textu samotné Ústavy, ale byla ochotna přijmout Listinu z r.1991 jako součást tzv. ústavního pořádku. Existence ústavního pořádku namísto ústavy v jediném dukumentu je tedy politický kompromis.

Závěrem ještě k jednomu rozšířenému omylu. "Listina základních práv a svobod" není žádný mezinárodní dokument. Jde o ryze český dokument, který pouze vychází z mezinárodních dokumentů (Všeobecná deklarace lidských práv atd.). Katalog základních lidských patří do každé ústavy demokratického právního státu a každý stát si jej přizpůsobuje sám svým podmínkám podle svých představ.

Smlouva

Tyto odstavce mohou vypadat děsivě, ovšem považoval jsem za nutné otázku smluv takto rozebrat. Zde se totiž pokusím napravit jistý omyl, který mezi lidmi přetrvává a značně deformuje obecné povědomí o právu. Nelze to ale mít laikovi za zlé, protože sám náš zákonodárce svou nejednoznačnou terminologíí poněkud mlží. Věřím tomu, že Římana, nebo že pro občana První republiky či Rakouska-Uherska, nebo současného Američana či Brita, že skrátka pro člověka s tradičním právním povědomím, by mnohé z následujících informací byly samozřejmostí. Ne tak ovšem pro dnešního Čecha, poznamenaného komunistickou zkušeností a v důsledku toho zcela neznalého základních právních institutů. Onen si pak neví rady a nestačí se divit. Nuže tedy vzhůru k vyššímu právnímu vědomí!

"Smlouva" především není onen kus papíru, který obě strany podepisují - to je listina. Listina je hmotný nosič, na kterém je "smlouva" zachycena. Listina není nic víc a nic míň než důkaz o existenci smlouvy. Smlouva vůbec nemusí být v písemné podobě (na papíře). Ba právě naopak, platí zásada, že pokud zákon výslovně nestanoví, tak písemná forma není povinná (a nutno dodat, že zákon ji skutečně většinou nevyžaduje). Jinými slovy, smlouva může být platná, aniž by bylo cokoli kdekoli napsáno. To, že se v případě sporu existence a obsah ústní smlouvy těžko prokazuje, to už je věc jiná.

§ 46 odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

"Smlouva" není ani onen samotný soubor práv a povinností, který si strany dohodly a který buď plní nebo neplní - to je "závazek". Sjednává, dodržuje se, plní, porušuje se závazek a ne smlouva jak se běžně říká. Musím se předem omluvit, že i já tu a tam na těchto stránkách zaměňuji "závazek" a "smlouvu" - je to oběť na oltář srozumitelnosti.

"Smlouva" v právním smyslu, to je právní úkon. Je to právní skutečnost (více zde), na základě které dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností mezi stranami, které smlouvu uzavřely.

§ 489 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

§ 34 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 488 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Smluva je už od dob římských shodný projev vůle obou smluvních stran. Smlouva v principu vzniká (je uzavřena) v okamžiku, kdy se setkají shodné projevy vůle obou stran ohledně obsahu smlouvy. Vzniká tedy dohodou, konsensem. Nejčastěji je to vyjádřeno právě podpisem papíru, ale to je pouze nejtypičtější varianta. smluva může stejně tak vzniknout jen ústní dohodou.

§ 44 ost. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.

§ 43a odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Teď tedy, po rozptýlení mlžného oparu nad vodami práva soukromého, řekněme si konečně, jak taková "smlouva" funguje. Na tomto místě je potřeba zmínit další věc, o které se moc neví. V zákonech existují dva druhy norem. Jedněm se říká dispozitivní a druhým kogentní. Dispozitivní normy je možné smluvně vyloučit - takové normy platí jen pokud si strany neujednaly něco jiného. Naproti tomu kogentní normy smluvně vyloučit nelze - kdyby si strany ve smlouvě ujednaly něco jiného, tak je v této části smlouva neplatná. Přichází logická otázka - jak poznáme, které normy jsou kogentní a které jsou dispozitivní? Na to je dosti nelogická odpověď - v našem soukromém právu to nepoznáme! nemá smysl zacházet do podrobností, pouze postačí říct, že naše zákonná úprava je taková, že i odborníci se mezi sebou přou, co je v zákoně dispozitivní a co kogentní. Je to prostě věc výkladu. Tato okolnost je hlavním důvodem, proč bych nedoporučoval, aby si laik sepisoval smlouvu sám. Předem totiž nemá moc šancí odhadnout, co si může sjednat odchylně od zákona a co nikoli, resp. nemá šanci poznat, co je platné a co neplatné v návrhu smlouvy předloženém druhou stranou.

V zákoně jsou upraveny tzv. smluvní typy. Jsou to ty nejpoužívanější druhy smluv, které jsou v praxi natolik časté, že zákonodárce uznal za vhodně jejich základní rysy regulovat zákonem. V těchto smluvních typech jsou zákonem upraveny důležitá práva a povinnosti. Nejdůležitější ustanovení smluvních typů bývají upraveny kogentně (nezměnitelně), ty méně důležité jsou upraveny pouze dispozitivně (strany si je mohou sjednat jinak). Je to logické a šikovné, pokud už tomu člověk rozumí. Na jiném místě jsem uvedl, že pro soukromé právo je charakteristický princip autonomie vůle stran (svoboda vůle). Z principu svobody vůle plyne, že strany mohou sjednat i takovou smlouvu, která není jako smluvní typ upravena v zákoně. Takové kontrakty se označují jako inomináty (nepojmenované).

Z toho všeho plyne, že obsah smlouvy může být sjednáván v trojím režimu. Pokud si strany zvolí smluvní typ nabídnutý zákonem, nezbytné rysy takové smlouvy jsou pevně dány zákonem (kogentně). Pak jsou ve smlouvě určité otázky upravené dispozitivně - tedy strany je mohou upravit jinak a pokud si je nedojednají vůbec, tak pro smlouvu podpůrně platí dispozitivní ustanovení zákona. A pak mohou být ve smlouvě ještě další otázky, které zákon neupravuje vůbec, a zde pak záleží čistě na vůli stran, co dalšího ještě učiní obsahem smlouvy. Krajním případem jsou výše zmiňované smlouvy nepojmenované (inomináty), které nejsou vůbec upraveny zákonem a tak celý jejich obsah vytváří strany samy, a jsou zákonem regulovány pouze analogicky - podle jim nejbližších ustanovení (např. leasingová smlouva).

Tak například kupní smlouva. Základní práva a povinnosti - předat zboží a zaplatit cenu - mohou strany těžko smluvně upravit jinak, to je kogentní. Avšak např. okamžik přechodu vlastnického práva či okamžik přechodu nebezpečí nahodilé zkázy už si strany mohou upravit odchylně od zákona - pokud by tyto otázky vůbec ve smlouvě neupravily, platí to, co je v zákoně. Do smlouvy mohou strany také zahrnout otázky, které zákon vůbec neupravuje, např. ustanovení ohledně určité kvality zboží (barva auta apod.).

Nuže, a teď konečně to nejdůležitější! Co se novou smlouvou změní v právním stavu? Tím, že mezi sebou uzavřou smlouvu, vzniká mezi stranami nové právo (závazek), které není o nic slabší než právo obsažené v zákoně! Zákon se tak smlouvou jakoby rozepíše, jakoby protáhne na vztah mezi smluvními stranami. Porušení toho, co je sjednáno ve smlouvě je stejně protiprávní jako porušení toho, co je stanoveno v zákoně. Ovšem sankce za takové porušení je čistě soukromoprávní - není to tedy žádný trestný čin nebo přestupek - porušení smlouvy "pouze" zakládá odpovědnost a záleží jakou povinnost (sankci) pak zákon s takovou odpovědností spojuje (úroky z prodlnení, náhrada škody) a co z toho případně druhá strana uplatní u soudu. Důležité je zdůraznit, že toto nové smluvní právo vzniká jen a pouze mezi stranami (inter partes). Smlouvou tedy nová práva a povinnosti vznikají, mění se či zanikají pouze smluvním stranám, nikoli třetím osobám.

§ 51 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

§ 491 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
(1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
(2) Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.
(3) Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

§ 853 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Vlastnictví

POJEM VLASTNICTVÍ

Jak napovídá existence a délka tohoto příspěvku, není pojem "vlastnictví" v právním smyslu zdaleka tak samozřejmý jako v hovorové mluvě. Něco jiného bylo "vlastnictví" ve starověkém Římě, něco jiného v lenním systému evropského feudalismu, něco jiného v komunistickém státě a zcela něco jiného je "vlastnictví" dnes v realitě moderního demokratického právního státu západního typu.

V primitivních poměrech splývá pojem "vlastnictví" s pojmem "držba". Člověku patří jen to, co momentálně svírá v ruce. Postupem času se ukáže takový stav neudržitelný a tak člověku patří i to, co si odloží - patří mu to dokonce i tehdy, když to někdo jiný zdvihne. Právní pouto "vlastnictví" se tak oddělí od faktické "držby" a poutá vlastníka k věci i přestože ji momentálně "drží" někdo jiný. Takové vlastnické právo už má charakter tzv. věcného práva a působí vůči všem ostatním subjektům (působí tzv. erga omnes). To je podstatný rozdíl oproti závazkovému (smluvnímu) právu, které působí jen mezi smluvními stranami (inter partes) a nikoli již vůči třetím osobám.

Římané definovali "vlastnictví" jako "právní panství nad věcí". Toto pojetí už je dnes překonáno - dnes už není vlastnictví vymezeno jako vztah osoby a věci, dnes je vlastnictví je chápáno jako vztah mezi osobou vlastníka a jinými osobami (viz. výše zmíněné působení erga omnes). Římané neznali pojem "subjektivní právo", neřešili podstatu vlastnického práva, ale definovali především praktická oprávnění, která z něj plynou a způsoby jak je může vlastník prosadit. Tak se ustálil klasický soubor vlastnických oprávnění (tzv. vlastnická triáda), ke kterému dnešek vcelku nic podstatného nepřidal:

ius possidendi - právo věc držet
ius utendi et fruendi - právo věc užívat a požívat (těžit z ní plody)
ius disponendi - právo s věcí disponovat (např. prodat, darovat, pronajmout, zastavit, opustit, zničit)

Tento výčet nebyl nikdy považován za úplný. Chce se tím spíše říct, že vlastník může na svou věc působit jakkoli, jakýmkoli myslitelným způsobem. Římské "právní panství nad věcí" je tzv. všeobecné (zahrnuje všechny myslitelné způsoby nakládání), přímé (ničím a nikým nezprostředkované) a výlučné (s nikým nesdílené). Římané ovšem chápali, že absolutní panství je pouze teorie a že v praktickém životě musí být omezeno.

Zde je namístě zmínit pojem tzv. "elasticita" neboli "pružnost" vlastnického práva. Znamená to, že pokud je vlastnictví nějak omezeno (např. zástavním právem), tak jakmile toto omezení odpadne, vlastnické právo se samo, bez dalšího, obnoví ve svém původním rozdsahu.

Pro našince bývá překvapením právě fakt, že "vlastnictví" není nikdy absolutním panstvím, že nepředstavuje pouze soubor oprávnění, ale také soubor povinností. Říká se, že vlastnictví zavazuje. Tím se chce říct, že výkon vlastnického práva není neomezený - nesmí zasahovat do práv jiných, nesmí být ke škodě. Ono římské "právní panství" není tedy zdaleka absolutní, jak by se mohlo ze starověké definice zdát. Skutečný aktuální obsah vlastnického práva je v současném právním státě věcí zákonodárce - z pojmu samotného se tedy dnes jeho skutečný obsah nedozvíme. Ať se nám to líbí nebo ne, cokoli vlastníme, vlastníme s přitakáním státu.

V naší současné české realitě je potřeba také zdůraznit, že není několik druhů vlastnictví tak jak tomu bylo za komunistů (zákon nezná žádné "státní vlastnictví" ani "soukromé vlastnictví" či "osobní vlastnictví"), ale je pouze jediné vlastnictví jako takové. Vlastnictví státu má tedy stejný obsah a právní ochranu jako vlastnictví fyzických či právnických osob.


ZÁKLADNÍ ÚPRAVA VLASTNICTVÍ V ČR

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) (součást ústavního pořádku ČR)
Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.


Občanský zákoník (40/1964 Sb.)

§ 123
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

§ 124
Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.

§ 3 odst. 1
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

§ 118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.

§ 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

K návrhu nového občanského zákoníka

OBECNÉ OTÁZKY

Plánovaná kodifikace českého občanského práva si klade za cíl odstranit neblahé pozůstatky minulých let. Soukromé právo má být sjednoceno v návaznosti na historickou tradici a v souladu s právní kulturou západní Evropy. Cílem je tedy vytvořit kodex - občanský zákoník, který bude zahrnovat všeobecné právo soukromé, tedy občanské právo chápané jako obecný předpis vůči ostatním dílčím odvětvím soukromého práva.

Obecně můžeme v Evropě rozeznat dvě základní pojetí takového civilního kodexu. Jednak kodex tzv. komercializovaný, anebo kodex zpracovaný tradičním způsobem.

Kodex typu komercializovaného občanského zákoníku je pojat jako zákoník jednotný, všezahrnující, oslabující výrazně roli speciálních zákonů (Nizozemí, Švýcarsko, Itálie, do jisté míry Rusko a další). V 90. letech u nás proběhla diskuze o možnosti přijetí takového zákoníku. Dospělo se k závěru, že takový typ zákoníku není účelný, protože detailně upravuje i některé dosti dynamické oblasti (např. v oblasti práva cenných papírů vznikají stále nové produkty). Občanský zákoník jako kodex, jehož úprava má naopak tíhnout k zakořenění a stálosti, není, zdá se, pro kodifikaci takových oblastí soukromého práva vhodný.

Naproti tomu tradiční pojetí občanského zákoníku zachovává dualismus úpravy soukromého práva a odděluje kodifikaci obecného občanského práva a práva obchodního (Německo, Rakousko, Polsko, Francie, Belgie, Španělsko, Lucemburské apod.). Tento model hlavní kodifikace obecného práva občanského (občanského zákoníku) doplněné speciální zákonnou úpravou obchodního práva (obchodním zákoníkem) je historicky svázán s naším prostředím, vycházel z něj i zmiňovaný vládní návrh z r.1937 a chápání soukromého práva přijímané po r.1989. Uvedené pojetí umožňuje vyčlenit z kodifikace občanského práva instituty, které s vlastním účelem civilního práva úzce nesouvisí, protože se týkají jen určitých osob (podnikatelů, resp. obchodníků). Touto cestou tradičního civilního kodexu se hodlá vydat i plánovaná rekodifikace.

Vedle tohoto „vnějšího“ vymezení postavení občanského práva v systému právního řádu musí být od základu řešena i jeho vnitřní systematika, resp. systematika kodexu, který je má upravovat. Systematika stávajícího občanského zákoníku je díky četným novelám už jen pouhým formálním zdáním postrádajícím logiku a prakticky neumožňujícím systematický výklad.

Systém nového zákoníku má být založen na úpravě tří hlavních okruhů jako právních institucí, které mají pro obecné právo občanské základní význam: rodina, vlastnictví a smlouva. Jim bude předcházet úprava toho, co je jim všem společné, shrnutá do první obecné části zákoníku. Následovat bude část věnovaná ustanovením společným, intertemporálním a závěrečným.

Nový návrh metodologicky vychází z osnovy vládního návrhu občanského zákoníka ČSR z r. 1937. I když věcný záměr deklaruje zohlednění vývoje občanského zákonodárství v novější době, prospěšnost takového pojetí je otázkou. Návraty k tradicím první republiky mají patrně poskytnout legitimitu rozhodnutím našich zákonodárců a dodat argumenty tam, kde to jinak bezradnost neumožňuje.

Použití osnovy z r. 1937 má řešit i další problém, kterým je terminologie. Věcný záměr se na osnovu odvolává jako na dobrý vzor ostrým a srozumitelným vyjádřením normativních konstrukcí, důsledným užíváním českého právnického pojmosloví a vůbec respektem k dobré češtině. Je bez námitek, že současný stav terminologie je neuspokojivý, ovšem navrhované řešení není bez problémů a bude vyžadovat velmi kritický a opatrný přístup.

Snad nejdůležitějším záměrem rekodifikace je odstranění přežívajících principů socialistické éry, které leží v samých základech současné právní úpravy a jsou tak přítomny v mnoha platných ustanoveních. Podle starého pojetí je účelem úpravy občanského práva regulace vztahů. Projevuje se to v kogentnosti a kazuistice mnoha ustanovení a tím v nežádoucí manipulaci s účastníky soukromoprávních vztahů. Až na pár vyjímek je každá vada právního úkonu stíhána absolutní neplatností. Mnohdy je tak sledován spíše zájem státu na zachování právního stavu než zájem jednotlivce. Cílem právní úpravy soukromého práva by v dnešním pojetí měla být především ochrana práv a povinností osob.

Kodifikace občanského práva se tak po dlouhé době chce opět zaměřit především na člověka. Hodlá vyjít z konstrukce, že i pro privátní sféru je nejcennější hodnotou svobodný člověk a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné, a že toto umožnit a chránit je základní účel úpravy občanského práva. Úprava majetkových práv (t.j. vlastnictví a dalších věcných práv, dědění a práva obligačního) nemůže být účelem sama sobě, ale jen prostředkem k prosazování základního cíle zákoníku.

Věcný záměr se v těchto bodech chválihodně odvolává na Ústavu ČR a dokonce cituje Justiniánskou kodifikaci : „Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere (Přikázání práva jsou tato: žít čestně, neškodit druhým a každému dát, co mu patří)“. Adresát musí už jen doufat, že se zákonodárci podaří tyto ušlechtilé myšlenky skutečně normativně zakotvit.


KONKRÉTNÍ ZMĚNY

Jak už bylo naznačeno, do popředí zájmu je postavena problematika právního statusu osob. Zvláštní důraz je zde údajně kladen na zdravou (ve smyslu správnou) rodinu jako rozhodující moment pro zdraví společnosti. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má být celý zrušen a úprava rodinného práva vrácena do občanského zákoníku.

Obchodní zákoník naproti tomu nemá být, s ohledem na požadovaný dualismus soukromého práva, úplně rušen. Jeho rozsah má být však podstatně zredukován, zejména ve třetí části o obchodních závazcích (§ 261 - 755).

Co se týče smluv, tak z jednotlivých pojmenovaných smluvních typů se zachovají v obchodním zákoníku jenom ty, které mají význam pouze pro podnikatelský styk. Zbývající typy smluv mají být přeřazeny do zákoníku občanského. Při té příležitosti mají být odstraněny duplicitní úpravy.

Úpravu občanských sdružení (spolků) má taktéž z valné části zahrnout nový zákoník. Úprava spolků v občanském zákoníku má zároveň posloužit jako generální (subsidiárně použitelná) úprava platná pro právnické osoby typu korporace. Pro právnické osoby typu nadace (včetně fondů) bude obdobně sloužit úprava nadace v občanském zákoníku.

Naopak úpravu pracovní smlouvy věcný záměr rekodifikace odmítá s tím, že smyslem občanského zákoníku jako základního kodexu soukromého práva není soustředit v něm úpravu všech soukromoprávních institutů. Navrhuje zachovat zákoník práce i do budoucna aniž by se však jednalo o zákon konkurující vlastní úpravou obecných soukromoprávních institutů občanskoprávní kodifikaci.

Rovněž zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním nemá být rekodifikačními pracemi dotčen, ačkoli teoreticky není otázka zařazení úpravy kolizních norem hmotného civilního práva do soukromoprávní kodifikace, anebo (spolu s normami procesními) do zvláštního zákona jednoznačně vyřešena. V tomto případě jde však právě o tu úpravu, která se dynamicky vyvíjí a mohla by tak narušovat stabilitu obecného kodexu. Nadto se jeví jako praktické vzájemné spojení kolizních norem hmotného a procesního práva v jediném speciálním zákoně.

Proti logice věci jde, zdá se mi, záměr integrace obecné úpravy cenných papírů (co do jejich soukromoprávní stránky) do občanského zákoníku. Má tím dojít k celkové změně zákona o cenných papírech na předpis veřejného práva. Nedokáži posoudit možné důsledky, ale úprava cenných papírů, jak bylo výše naznačeno, je atributem komercializovaného občanského zákoníku, který věcný záměr odmítá jako nevhodný. Stejně tak záměr komplexně upravit licenční smlouvu se mi jeví být v rozporu s ideálem stabilního občanského kodexu.


ZÁVĚR

Současný stav právní úpravy občanského a soukromého práva volá už dlouho po důkladnější revizi. Od navrhovaného občanského zákoníku se očekává komplexní řešení velkých ale i malých rozporů. Celkový záměr je jistě vítán, ovšem jednotlivá řešení dílčích otázek nutně musí vést a také vedou k názorovým střetům. Není tedy lehké za stávajících podmínek vytvořit celek, který má „tíhnout k zakořenění a stálosti “ a který má „poznamenat životy několika dalších generací “, jak si to přeje věcný záměr.

Současné občanské právo ČR jako důsledek vývoje po roce 1989

Po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy se zcela změnila politická a ekonomická orientace naší země, vznikla potřeba uvést náš právní řád do souladu s právní kulturou západní Evropy. Právo bylo znovu rozděleno na veřejné a soukromé, přičemž občanské právo mělo opět získat své tradiční postavení. Existovaly v zásadě dvě možnosti přístupu. Buď komplexní rekodifikace, kterou by byl zákoník 40/1964 Sb. nahrazen zcela novým zákoníkem nebo novelizace, která by v něm pouze odstranila ustanovení nevyhovující nové koncepci. Zákonodárce se pod tlakem okolností spokojil s provizorním řešením, s tzv. velkou novelou obč. zákoníku 509/1991 Sb., která ponechala podstatnou část kodexu z roku 1964 v účinnosti.

Novela přinesla zejména důsledné uplatnění metody rovnosti mezi účastníky občanskoprávních vztahů, přizpůsobení novým tržním podmínkám a odstranění projevů státního řízení v těchto vztazích.

Změnilo se i souřadné postavení právních odvětví. Historicky se z původně univerzálního občanského práva postupně vydělovala specializovaná právní odvětví. Od roku 1991 se systém soukromého práva vrátil do stavu, který respektoval tento vývoj. Vznikla tak situace, kdy občanské právo nabylo podobu obecného předpisu vůči ostatním odvětvím, která se sama situovala do pozice předpisu speciálního. Vztah souřadnosti nahradil vztah subsidiarity a speciality (§1 odst 2. Obč.zák.). Vztah občanského zákoníku a jiných právních odvětví lze dnes rozdělit do tří variant:

1) Obč.zák. upravuje samostatně určité právní vztahy jejichž úprava není jinde obsažena.
2) Obč.zák. a jiné právní předpisy upravují nezávisle na sobě tutéž oblast.
3) Obč.zák. upravuje určitou problematiku komplexně, její specifické rysy pak reguluje příslušné právní odvětví. Zde platí vztah subsidiarity a speciality.

Nově musel být také vymezen předmět občanského práva. Zde se opět nabízely dvě možnosti. Buď nenutit zákon, aby pozitivně definoval sám sebe a spokojit se pouze s deklarováním metody občanskoprávní regulace nebo cesta, kterou se vydal náš zákonodárce, tedy pokusit se o vlastní definici předmětu. Děje se tak v §1 Obč.zák. avšak tento pokus vyvolává řadu pochybností. Zjednodušeně lze říci, že občanské právo je v našem soukromém právu takovým „sběrným košem“.

Ve srovnání s většinou zemí západní Evropy, ale i řadou zemí střední Evropy, je postavení ostatních odvětví soukromého práva vůči právu občanskému vybaveno zřetelně vyšší mírou autonomie.

Vývoj občanského práva v letech 1811-1989

Současný stav platného práva, které zahrnujeme do právního odvětví označovaného jako občanské právo, není výsledkem nějaké racionální komplexní úvahy zákonodárce, ale výsledkem složitého historického vývoje. Abychom tedy dnes pochopili poněkud nepřehledný stav platného práva, neobejdeme se bez znalosti historického kontextu.

Občanské právo je dnes považováno za odvětví soukromého práva. Ne vždy tomu ale tak bylo. V našich zeměpisných šířkách se soukromé právo etablovalo na počátku 19. stol. v podobě rakouského všeobecného občanského zákoníku (ABGB). Hovořit o občanském právu v této souvislost je však trochu nepřesné, protože pojem „občan“, tak jak jej chápeme dnes, zavedl v našich zemích až revoluční rok 1848. Nicméně, s vědomím této nepřesnosti lze říct, že v té době pojem občanského práva splýval s pojmem veřejného práva. Podoba občanského práva se pak u nás postupně utvářela v souladu s vývojem právní kultury v okolní, zejména západní Evropě.

Zvláštní etapou v celém našem právu se stala léta komunistického režimu po 2. světové válce. Soukromé právo jako takové bylo zcela negováno. Vše právní bylo prohlášeno za veřejné. Kritériem členění právního řádu se stal výhradně předmět právní regulace. Nově vytvořená právní odvětví byla vůči sobě navzájem v souřadném postavení. Každé z nich pozitivním výčtem vymezovalo okruh společenských vztahů, které upravovalo. Působení občanského práva se podle výslovné zákonné definice omezilo pouze na vztahy majetkové, osobní, osobnostní a osobně majetkové, vznikající v oblasti tzv. konečné (osobní) spotřeby lidí. Navíc, jedním z účastníků občanskoprávních vztahů musela být fyzická osoba. Toto pojetí práva našlo svůj výraz v občanském zákoníku 40/1964 Sb.

Recepce římského práva v Německu

ÚVOD
První část je věnována tzv. rané recepci, která pozvolna připravovala v Německu půdu pro nástup římského práva v podobě ius commune jako práva primárního, obecného. Připomeneme si jakou roli v procesu recepce římského práva v Německu sehrála soudní praxe říšského komorního soudu, co znamenal pro Evropu Vestfálský mír, a jak s tím vším souvisí tzv. Lotharská legenda. Na závěr se pokusím vysvětlit dva pojmy, Usus Modernus Pandectarum a Pandektistika, co si pod nimi představit a především do jakého období je zařadit. Začneme tím, co je to vlastně recepce.

RECEPCE
Aby se dalo mluvit čistě o recepci - převzetí práva, muselo by platit, že 1) právní úprava byla převzata nezměněna a byla převzata tam, kde doposud nikdy neplatila. Římské právo ovšem ve své původní podobě nebylo v praxi použitelné a navíc přicházelo na území, která se již dříve nacházela přinejmenším pod jeho vlivem. Pro staletí trvající proces, který probíhal po celé Evropě, je tedy pojem recepce římského práva přinejmenším nepřesný a mluvíme v této souvislosti spíše o obnovení římskoprávního odkazu či o znovuobjevení římského práva. Avšak to, co se odehrálo v Německu na sklonku 15. stol. lze skutečně nazvat recepcí v pravém slova smyslu. Došlo zde k jednorázovému přijetí nové právní kultury. To co zde bylo recipováno, bylo římské právo v nové podobě, jak je zpracovala nejprve Justiniánská kodifikace a následně italští glosátoři a komentátoři - tedy ius commune - právo vystavěné renesanční právní vědou na římskoprávních základech, vybavené systematikou a obecnými pojmy a uzpůsobené potřebám středověku. V tomto smyslu tedy lze v Německu mluvit o recepci římského práva.

RANÁ RECEPCE
Pojem raná recepce zahrnuje obecně v Evropě počátky obnoveného zájmu o římské právo. Jedná se o jednorázové nesoustavné projevy inspirace římským právem, se kterými se spíše než v právní praxi, setkáváme ve veřejném životě a zákonodárství. V písemnostech se začínají objevovat staré latinské právní obraty a společenské ovzduší připravuje půdu pro návrat římskoprávní kultury. V Německu se v této fázi jakoby znovu opakuje to, co už jednou proběhlo v Itálii. Jsou zde řešeny jakoby stejné otázky, ale v jiných podmínkách, v jiné době, a proto také vedou k jiným cílům.

ŘÍŠSKÝ KOMORNÍ SOUD
V Německu můžeme pro recepci římského práva dokonce určit přesné datum. Je jím rok 1495, kdy byl vydán soudní řád pro říšský komorní soud. Říšský komorní soud ustavil císař Maxmilián I. (1486-1519) v rámci svých reforem jimiž se snažil zabránit odstředivému procesu v Německu. Hlavním úkolem říšského komorního soudu bylo stíhat porušení zemského míru, ale zároveň rozhodoval v civilních záležitostech - zejména o žalobách proti zeměpánům a o odvoláních proti rozsudkům těch zemských a městských soudů, od nichž bylo odvolání možné. Právní praxe zde byla opět (stejně jako ve 14. stol. italští komentátoři) postavena před problém jak řešit poměr práva římského a obyčejového. Řád říšského komorního soudu předepisoval soudit především podle "obecného práva říše", což v praxi představovalo ius commune, a teprve v druhé řadě přihlížet k právnímu řádu jednotlivých teritorií. Recepci římského práva přispívala i okolnost, že byl zároveň převzat římsko-kanonický proces, který zajišťoval u soudu výhodu tomu, kdo opíral svůj nárok o římsko-právní pravidlo. Tak se stalo, že v praxi bylo římské právo aplikováno ne subsidiárně jako ius commune v Itálii, ale primárně. Aplikační praxi říšského komorního soudu pak převzaly další soudy, zejména dvorské soudy, zřizované podle jeho vzoru jednotlivými knížaty v zeměpanských státech a obsazované vedle šlechticů také školenými právníky. Protože se ho bylo možné dovolat kdekoliv, dostávalo se římské právo do neustálé konfrontace s dosavadním, převážně obyčejovým, právem v jednotlivých teritoriích. V tomto procesu prokazovala římskoprávní kultura své vnitřní univerzální kvality a do určité míry v Německu územní právní partikularismus překonala. V době zřízení říšského komorního soudu v r. 1495 už bylo právo na mnoha místech v Německu na pokročilé úrovni. Připomeňme slavné Švábské zrcadlo (Schwabenspiegel) z r. 1275 , bylo v užívání více než 200 let, Saské zrcadlo (Sachsenspiegel ) ještě o 50 let déle. V těchto a jim podobných oblastech vykazoval právní život zvýšenou odolnost proti pronikání recipovaného římského práva. Docházelo zde k vzájemnému prolínání a intenzivnímu prověřování životaschopnosti různých přístupů, které později nacházely často svůj výraz v nově vznikajících kodifikacích práva jednotlivých teritoriálních států a říšských měst. Tyto místní kodifikace měly zejména upevnit postavení zeměpanských vladařů a vžilo se pro ně označení zemská zřízení. K nejvýznamnějším paří saský zákoník tzv. Konstituce z roku 1572, který už byl zcela prostoupen římskoprávními zásadami. Rostoucí politické rozdrobení Německa pak ještě více posilovalo úlohu recipovaného římského práva jako obecně platného. Na rozdíl od států, kde právo bylo v rukou jednoho panovníka.

USUS MODERNUS PANDECTARUM
Částečné překonání právního partikularismu v pozdně středověkém Německu by však sotva mohlo být tím hlavním důvodem proč období recepce věnujeme stále takovou pozornost. Bylo to právě toto období tříbení práva, kdy byla praxe velmi úzce provázána s teorií, a kdy došlo k určitému zvědečtění právního života. V Německé feudální společnosti se záhy vytvořila samostatná profese a vrstva školených právníků, kteří byli velmi žádáni jak ve státní správě tak v soukromé sféře. Právě zformování takového samostatného stavu vzdělaných právníků je vždy nezbytnou podmínkou vzniku teoretické právní vědy a jejího dalšího rozvoje. Tak se v Německu projevil hlavní kulturní přínos, který je dnes římskému právu připisován. Římské právo je považováno za rozhodující činitel pro vznik novodobé právní vědy - pro vývoj moderního právního myšlení a představ o právu. Význam Digest není v tom, že by zachycovala nějaká geniální univerzálně platná právní ustanovení. Římské právo soukromé totiž dospělo ke své příslovečné dokonalosti jinou než legislativní cestou, tedy jinak než tak, že by je zdokonalovalo vydávání stále lepších a lepších zákonů. Digesta dokumentují především skutečnost, že v klasickém římském právu byla právní věda přímým pramenem soukromého práva, podávají svědectví o způsobu jakým s právem pracovali římští právníci, kteří byli současně představiteli soudobé právní vědy. Digesta nezprostředkovávají právní představy nějakého vládce nebo proroka, ale představy nezávislého racionálního myšlení. To bylo důvodem jejich takřka magické přitažlivosti pro středověkou vzdělanost. A koneckonců pro vzdělanost v jakékoliv době. V Německu recepcí začala nová etapa právní vědy nazývaná usus modernus pandectarum. Zahrnuje období recepce, celé 16. stol. a 17.stol. a svým významem přesahuje až do 18. stol. Název dobře vystihuje její podstatu - způsob nakládání s myšlenkovým odkazem římského práva. Pandekta, to je jiné označení pro Digesta a zde přeneseně pro římské právo jako takové. Obrat usus modernus vyjadřuje, že v tomto období nestačí znát jakékoliv užití pandekt, ale především jejich užití přítomné, moderní. Usus modernus pandectarum tedy charakterizujeme jako vědu teoretickopraktickou. Rozvoj a nadnárodní charakter usu modernu umožnil alespoň v právním smyslu udržet relativní jednotu Německa, a to i v době, kdy politický rozpad na zeměpanské státy dovršil v r. 1648 Vestfálský mír.

VESTFÁLSKÝ MÍR A LOTHARSKÁ LEGENDA
Co mají tyto dva pojmy společného ve vztahu k římskému právu a evropské právní vědě? Vestfálský mír, tedy výsledek třicetileté války, dovršil politický rozpad Německa na zeměpanské státy a znamenal definitivní konec snů o nastolení Svaté říše římské jako univerzálního impéria vládnoucího křesťanskému světu, které je pokračováním starověké římské říše. K universalistické doktríně se vázala i tzv. Lotharská legenda, která měla legitimizovat římské právo, vznikla někdy v počátcích recepce v Německu. Podle ní císař Lothar III. (1125-1137) zavedl římské právo v říši zákonem. Vědecky byla odmítnuta až v r. 1643 V Evropě tedy nastala situace, kdy platnost římského práva nemohla být nadále zdůvodňována historicky ani politicky. Jeho autorita musela být nadále hledána pouze v jeho vnitřní kvalitě. Odmítnutí Lotharské legendy vneslo do konfrontace práva římského a partikulárního práva obyčejového nový rozměr, argumentace musela nadále odpovídat nové situaci a novému způsobu myšlení. Ke slovu se dostával vztah ius commune a přirozenoprávní teorie. Římské právo nebo jeho určitý princip neplatil proto, že byl podpořen římskoprávní autoritou, nebo že byl recipován, ale proto, že jej bylo možné přirozenoprávně zdůvodnit. Když Johanes Gottlieb Heinecius (1681-1741) použil ve svém díle pojem usus modernus pandectarum, jednalo se již o přirozenoprávní zdůvodnění platnosti římského práva. Usus modernus měl mnoho stoupenců, kteří ve svých dílech prověřovali další životaschopnost toho, co vytvořily předchozí generace právníků. Vytvořili obecné teorie, řadu zevšeobecnění a pojmový aparát, který položil teoretickou základnu pro velké kodifikace 19. stol. Usus modernus je historicky rámován dobou poslední fáze feudalismu.

NĚMECKÁ PANDEKTISTIKA
Tento už je spjat s novověkem. V 19. stol. se v Německu rozšířila historicko-právní škola, jejímž zakladatelem a hlavním představitelem byl Karl Friedrich von Savigny (1779-1861). Její užší název je právě pandektistika. Pandektistiku můžeme chápat jako reakci na přirozenoprávní školu a usus modernus. Zatímco usus modernus vychází ze středověkých římskoprávních škol, pandektistika se zabývá přímo původním římským právem. Velký impuls jí dalo objevení Gaiových Institucí ve Veroně r. 1816. Pandektistika se na základě studia Digest podílela na vytvoření obecné teorie občanského práva a současně vytvořila nový systém římského práva, který známe z našich učebnic.

PROČ RECEPCI V NĚMECKU NEOVLIVNIL PRÁVNÍ HUMANISMUS ?
Humanistický přístup k římskému právu vyžadoval znalosti přesahující běžnou právnickou výbavu. Bylo zapotřebí nejen znalost latiny ale i řečtiny, znalost historie a kultury vůbec. Právní humanismus se tak stal záležitostí více méně úzkého okruhu učenců. Jeho výsledky, byť v mnohém vynikající, se přímo nepromítaly do praktického právního života. Právní praxe mnohem snáze navazovala na tradici italských právních škol.

VLIV KATOLICKÉ CÍRKVE NA PRÁVO
Vedle právních škol žila římskoprávní tradice v církevním, kanonickém právu ("ecclesia vivit lege romana"). Křesťanství ideu světského práva oficiálně akceptovalo až na základě doktríny Tomáše Akvinského. Církev se pak stala mocnou oporou autority římského práva prostřednictvím soudů. Církevní soudy hojně zasahovaly do soukromého práva jednak formou vlastní působnosti a jednak jako smírčí soudy. Významným příspěvkem světskému soukromému právu byl zejména římsko-kanonický proces. Tak i římsko-katolická církev byla významným činitelem v procesu transformace římskoprávní kultury do právního myšlení Evropy.

Literatura:
Urfus, V. Historické základy novodobého práva soukromého. Praha : C. H. Beck, 2001
Židlická, M. Římské právo a jeho vliv na formování kontinentálního právního systému. Brno : Masarykova universita, 1993

TRESTNÝ ČIN NEOPRÁVNĚNÉHO ZÁSAHU DO PRÁVA K DOMU, BYTU NEBO NEBYTOVÉMU PROSTORU

Trestní zákon 140/1961 Sb.

§ 249a

Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

(1) Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem.

(2) Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

TRESTNÝ ČIN ZANEDBÁNÍ POVINNÉ VÝŽIVY

Trestní zákon 140/1961 Sb.

§ 213

Zanedbání povinné výživy

(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.


§ 214

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti

Trestnost zanedbání povinné výživy (§ 213) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

TRESTNÝ ČIN ÚPLATKÁŘSTVÍ

Trestní zákon 140/1961 Sb.

Úplatkářství

§ 160

Přijímání úplatku

(1) Kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo zákazem činnosti.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) spáchá-li takový čin jako veřejný činitel.


(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

(4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
(špatné číslování odstavců není můj překlep, ale chyba zákonodárce)


§ 161

Podplácení

(1) Kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo
b) spáchá-li takový čin vůči veřejnému činiteli.


§ 162

Nepřímé úplatkářství

(1) Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

(2) Kdo z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.


§ 162a

Společné ustanovení

(1) Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.

(2) Veřejným činitelem podle § 160 až 162 se vedle osoby uvedené v § 89 odst. 9 rozumí též osoba
a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu, orgánu veřejné správy nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu,
b) zastávající funkci v mezinárodním soudním orgánu,
c) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejích orgánech a institucích, nebo
d) zastávající funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát, pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí.

(3) Za obstarávání věcí obecného zájmu se považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.


§ 163

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti

Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; to neplatí, byl-li úplatek poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele uvedeného v § 162a odst. 2 písm. a) až c) nebo písm. d), jde-li o veřejného činitele zastávajícího funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát.

1. měsíc / 1. stovka

Přátelé a klienti, dneska slavím první měsíc fungování poradny a první stovku zodpovězených dotazů :-) Zdravím všechny. JP

Platební rozkaz - návod

Platební rozkaz je upraven § 172 až 174a občanského soudního řádu (99/1963 Sb.). Jde o zkrácenou formu soudního řízení. Návrh na vydání platebního rozkazu je vpodstatě obyčejnou žalobou splňující určitá kritéria.


KDY LZE PODAT NÁVRH NA VYDÁNÍ PLATEBNÍHO ROZKAZU

Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.

Platební rozkaz nelze vydat není-li znám pobyt žalovaného nebo má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.


VARIANTY DALŠÍHO VÝVOJE

1) Žalovaný zaplatí a řízení končí

2) Žalovaný nezaplatí a nepodá včas odpor. Platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku, na základě kterého je možné podat návrh na nařízení exekuce.

3) Žalovaný podá včas odpor. Tím se ruší platební rozkaz v plném rozsahu a soud nařídí jednání.

4) Nevydá-li soud platební rozkaz, nařídí jednání.


NÁLEŽITOSTI NÁVRHU

Návrh musí mít základní náležitosti žaloby, které jsou upraveny §42 odst.4 a §79 občanského soudního řádu (99/1963 Sb.).
Přehledně zde.

Žalobce musí uvést soud, kterému je návrh na vydání platebního rozkazu určen a odůvodnit jeho místní příslušnost. Pokud je návrh na vydání elektronického platebního rozkazu určen krajskému soudu, žalobce odůvodní rovněž i věcnou příslušnost. Pravidla pro stanovení místní a věcné příslušnosti stanoví občanských soudní řád (§ 9 a násl., § 84 a násl. o.s.ř. 99/1963 Sb.).

Návrh musí obsahovat identifikační údaje o žalobci i o žalovaném. Návrh může podat i více žalobců nebo může být podán vůči více žalovaným. Žalobce dle své konkrétní situace uvede, zda žalobce/žalovaný je právnickou nebo fyzickou osobou a zda je zastoupen. Účastníci musí být v návrhu označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby jej nebylo možno zaměnit s jinou osobou. Návrh musí obsahovat jméno, příjmení a bydliště žalobce i žalovaného (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců. Rodné číslo není povinným údajem. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Žalobce-fyzická osoba může požádat, aby soud doručoval na adresu jiného místa než je adresa jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje v České republice.

Jedním z předpokladů pro vydání platebního rozkazu je skutečnost, že žalobce uplatňuje právo na zaplacení peněžité částky. Návrhem na vydání platebního rozkazu lze uplatnit i více nároků. Žalobce označí právní základ žaloby (např. typ smlouvy) a uvede okolnosti, kterých se dovolává (typicky nezaplacení dlužné částky, neúplná platba nebo platba opožděná; žalobce může tyto okolnosti blíže specifikovat). Je třeba vyčíslit hodnotu uplatňovaného nároku (hodnotu pohledávky bez příslušenství, hodnotu smluvní pokuty bez příslušenství, hodnotu příslušenství, pokud je žalobou uplatňováno samostatně) a určit způsob plnění, pokud vystupuje na straně žalobce nebo žalovaného více osob.

Skutečnostmi, z nichž vyplývá uplatněné právo na zaplacení peněžité částky se rozumí takové údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. V návrhu tedy musí být uvedeny takové skutečnosti a v takovém rozsahu, aby uplatňovaný nárok byl dostatečně individualizován a předmět řízení byl dostatečně vymezen po skutkové stránce. Jednou z podmínek pro vydání platebního rozkazu je i splnění požadavku, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem.

V návrhu na vydání platebního rozkazu je zároveň zapotřebí označit důkazy, které mají být provedeny, pokud nebude vydán platební rozkaz nebo platební rozkaz bude zrušen a bude nařízeno jednání. Důkazy ovšem nestačí pouze označit, žalobce je povinen k návrhu připojit veškeré písemné důkazy, jichž se dovolává (včetně např. právní moci).

Dále žalobce vyčíslí jednotlivé složky nákladů řízení. Zároveň vyznačí, zda je v odměně právního zástupce zahrnuta i DPH. Žadatel může rovněž vyznačit, zda se vzdává nákladů řízení či některé z jejich složek.

V návrhu na vydání platebního rozkazu lze uvést i účty pro zaplacení žalované částky a pro zaplacení nákladů řízení.

Návrh na vydání platebního rozkazu podléhá soudnímu poplatku. Ten je stanoven v sazebníku soudních poplatků takto:
Za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je peněžité plnění
a) do částky 15 000 Kč včetně Kč 300,-
b) v částce vyšší než 15 000 Kč 2 % z této částky.
Poplatek musí být na účtu soudu již v odbě podání žaloby.

Žalobce musí uvést, čeho se žalobou domáhá - tzv. žalobní petit. Vymezení toho, čeho se žalobce vydáním platebního rozkazu domáhá, musí být úplné, určité a srozumitelné.

Sousedské spory

40/1964 Sb. Občanský zákoník

Klíčovým ustanovením pro řešení vztahů mezi sousedy je § 127 občanského zákoníka. Základem je první věta, které stanoví obecný zákaz obtěžovat sousedy a ohrožovat výkon jejich práv. Jde o omezení výkonu vlastnického práva. Prakticky je zde provedena známá zásada, že "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". Jinými slovy, vlastník si na svém pozemku nemůže dělat, co chce. Míra tohoto omezení vlastníků je vyjádřena velice obecně jako "míra přiměřená poměrům". Obsah tohoto pojmu je tedy třeba vždy dovodit pro každý případ zvlášť. Je třeba zkoumat podmínky panující v dané lokalitě a pak porovnávat, zda je obtěžování vůči nim nepřiměřené. Zakázáno tedy není jakékoli obtěžování, ale pouze lokálně nepřiměřené obtěžování. Jiné podmínky budou panovat v oblasti, kde má každý soused domácí zvířata a jiná omezení budou v tiché čtvrti se zahradními bazénky. Druhá věta tohoto paragrafu nabízí příklady ze života a pouze konkretizuje obecný zákaz věty první.

§ 127

(1) Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
(závěrečné pravidlo ohledně přesahujících kořenů a větví je třeba vykládat tak, že zákaz jejich odstraňování v "nevhodné roční době" se vztahuje jak na kořeny, tak na větve)

(2) Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit.

(3) Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

* * *

V občanském zákoníku je řada dalších ustanovení, která lze vztáhnout na vztahy sousedů. Pozornosti by neměla ujít tzv. ochrana pokojného stavu. Pokud se někdo domnívá, že je oproti sousedovi v právu, nemůže jen tak na základě svého uvážení začít bourat plot nebo zeď. Nejprve se musí svého práva domáhat u soudu )či jiného příslušného orgánu) a teprve na základě pravomocného rozhodnutí může měnit stávající stav.

§ 5

Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.

* * *

Zcela vyjímečným prostředkem ochrany práv je tzv. svépomoc. Je třeba zdůraznit požadavek přiměřenosti svépomocného zásahu.

§ 6

Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

* * *

Závěrem ještě upozorním na obecný zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Zákon je pouze dílo lidí a není v lidských silách předem promyslet všechny situace. Proto máme v zákoně tuto korekci nespravedlivých důsledků, které mohou v praxi vzniknout z důsledného uplatňování práva.

§ 3 odst.1

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Návrat z mateřské dovolené nebo z dočasné pracovní neschopnosti.

§ 47 zákoníka práce (262/2006 Sb.)

Nastoupí-li zaměstnanec po skončení výkonu veřejné funkce nebo činnosti pro odborovou organizaci, pro kterou byl uvolněn v rozsahu pracovní doby, nebo po skončení vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení nebo zaměstnankyně po skončení mateřské dovolené nebo zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené v rozsahu doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, do práce, anebo nastoupí-li do práce zaměstnanec po skončení dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény, zařadí je zaměstnavatel na jejich původní práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že původní práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, zařadí je zaměstnavatel podle pracovní smlouvy.

Z tohoto ustanovení plyne, že zaměstnavatel má povinnost zařadit Vás podle toho, co máte jako druh práce sjednáno v pracovní smlouvě (včetně dodatků pochopitelně). Pokud není možní ani to, bude Vám zaměstnavatel muset dát výpověď pro nadbytečnost či z důvodu organizačních změn (§52 písm.c) nebo usilujte o rozvázání pracovního poměru dohodou z téhož důvodu. V obou variantách máte právo na odstupné ve výši trojnásobku měsíčního výdělku (§67)

Co má obsahovat každé podání k soudu? A co žaloba?

Náležitosti každého podání jsou stanoveny v § 42 odst.4 občanského soudního řádu 99/1963 Sb.
- označení soudu
- označení osoby, která se na soud obrací (jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo / název a sídlo právnické osoby)
- věc (které se podání týká)
- co podání sleduje
- datum
- podpis
- potřebný počet stejnopisů (1 pro každého účastníka a 1 pro soud)

Žaloba je zvláštním druhem podání. Její náležitosti jsou stanoveny v § 79 odst.1 a 2 občanského soudního řádu 99/1963 Sb.
- obecné náležitostí podání (§ 42 odst. 4)
- jméno a příjmení účastníků
- bydliště účastníků
- popřípadě rodná čísla účastníků
- (obchodní firma nebo název a sídlo právnické osoby)
- popřípadě právní zástupci
- vylíčení rozhodujících skutečností
- označení důkazů, jichž se žalobce dovolává
- čeho se žalobce domáhá

- žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichž se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické formě

Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí žaloba dále obsahovat:
- identifikační číslo právnické osoby
- identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem
- popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení

Současně s podáním nebo s žalobou musí být zaplacen soudní poplatek. z.č. 549/1991 sb. o soudních poplatcích

Způsoby skončení pracovního poměru

Způsoby skončení pracovního poměru upravuje zákoník práce 262/2006 Sb.
ZÁKONÍK PRÁCE

1) dohodou (z jakéhokoli důvodu) (§49)
2) výpovědí danou zaměstnancem (z jakéhokoli důvodu) (§50)
3) výpovědí danou zaměstnavatelem (přesně vymezené důvody) (§52-54)
4) okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem (přesně vymezené důvody) (§55)
5) okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem (přesně vymezené důvody) (§56)
6) zrušením ve zkušební době (z jakéhokoli důvodu) (§66)
7) uplynutím doby u pracovního poměru na dobu určitou
8) smrtí zaměstnance
9) u cizinců odnětím povolení k pobytu nebo vyhoštěním z ČR

Co patří do společného jmění manželů (SJM)?

Předně je třeba si uvědomit, že SJM je koncipováno jako majetkové společenství v nejširším slova smyslu. Náleží do něj jak věci, tak práva, tak i závazky (tedy dluhy). Manželé tedy z právního hladiska vystupují bez velké nadsázky jako jedno tělo, jedna duše (což je romantické jen pokud manželství funguje...).

SJM upravuje občanský zákoník (40/1964 Sb.) v § 143 až 151.
Některá doplňková pravidla je možné nalézt i v zákoně o rodině (94/1963 Sb.).

Základní rozsah SJM upravuje § 143 občanského zákoníka.
SJM vzniká až uzavřením manželství. Obrazně řečeno, v okamžiku uzavření manželství má pomyslné společné konto hodnotu "0". Dosavadní příjmy a dluhy se nepočítají.

Do základního rozsahu SJM tedy patří:
1) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství
2) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství
Do základního rozsahu SJM naopak nepatří:
1) dědictví
2) dary
3) majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela
4) věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů
5) restituce
6) závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů
7) závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

Tento základní rozsah může být zúžen nebo rozšířen dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu (zjednodušeně řečeno, podrobnosti viz. zákon).

Naše domácnost se topí v dluzích. Co máme dělat?

Možná záchrana má jméno "oddlužení".
Je upraveno insolvenčním zákonem 182/2006 Sb.

Jde o nový způsob řešení úpadku (bankrotu) určený pro dlužníky-nepodnikatele, který umožňuje zadluženým domácnostem jakž takž důstojně přežít a urovnat své dluhy. Stručně řečeno - domácnost sama na sebe podá insolvenční návrh a pokud soud odlužení schválí, nechává dlužníka "přežít", aby mohl postupně alespoň částečně dluhy platit.

Podrobnější informace naleznete zde: http://insolvencni-zakon.justice.cz/dluznik/oddluzeni.html

Doporučuji obrátit se na advokáta (či jiného specialistu), který posoudí, je-li oddlužení ve vaší situaci vhodné a udělá potřebné kroky. Pokud se obrátíte na firmu, které slibuje vyřízení "oddlužení", ujistěte se, že jde opravdu o toto "odlužení" podle insolvenčního zákona.

Co dělat, když to soudu dlouho trvá ...

Podat k soudu stížnost "Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu".
Jak na to?
Vše návodně popisuje § 174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích.