Pomoc pro paní Martinu

vím, že taková jednotlivá pomoc je jen kapka v moři, ale tato poradna je založena na filosofii, že žádný systém není dokonalý a vždycky to někoho semele, takže má smysl pomáhat nejen systémově, ale i v jednotlivých případech.

Příběh paní Martiny se dozvíte z těchto článků:
http://www.blisty.cz/2010/12/14/art56057.html
http://www.blisty.cz/2010/12/14/art56071.html
http://www.blisty.cz/2010/12/14/art56076.html
http://www.blisty.cz/2010/12/15/art56095.html

Možnost jak pomoci naleznete zde:
http://www.blisty.cz/2010/12/14/art56073.html

* * *

Tak sbírka prý již splnila svůj účel.
http://www.blisty.cz/2010/12/15/art56105.html
Příběh ale zůstal a tak jej zde nechávám.
Škoda, že podobnou civilizovanost nepředvedly příslušné firmy a instituce.

Vydědění nezdárného příbuzného má být jednodušší - komentář článku

Komentuji další článek na serveru Novinky.cz s názvem "Vydědění nezdárného příbuzného má být jednodušší"
http://www.novinky.cz/domaci/210414-vydedeni-nezdarneho-pribuzneho-ma-byt-jednodussi.html

Jsou v něm dvě informace o chystaných změnách v občanském právu v oblasti dědění a závěti. Plánuje se, že zůstavitel nebude muset v závěti zdůvodňovat vydědění (ačkoli podmínky zůstanou) a plánuje se zmenšení povinných podílů pro tzv. neopominutelné dědice (děti, manžel či manželka).

Hlas lidu tyto změny příjmá slovy: "Každý by měl mít právo se rozhodnout sám, co komu ze svého majetku odkáže, nebo ne."

Já bych ale tak nadšený nebyl. Jsem pro co největší svobodu v jakémkoli konání, včetně pořizování závěti. Ovšem omezení často nejsou samoúčelná. V tomto konkrétním případě bych poznamenal, že v dnešní uspěchané době není snadné se starat o seniory tak jak by si oni sami představovali. Ne všichni senioři dozrají v ideální hodné babičky či dědečky. Ke stáru se mohou objevit různé psychické změny, např. dětinská umanutost, paranoia, postupná demence apod. a senoři se stávají mnohem snáze manipulovatelnými. Někteří senioři vůbec neuznávají osobní život svých dětí a vnuků a zažívají upřímné pocity křivdy, když je každý víkend nenavštívíte.

Jsou organizace, které konají různé akce pro seniory a na nich je nenápadně přesvědčují, aby jim v závěti odkázaly část svého majetku. Nemusí to být ani organizovaná činnost, stačí hodný soused či sousedka, kamarád či kamarádka, vzdálenější příbuzný, někdo kdo je ve stáří seniorovi blízký, třeba v posledních měsících (někdy i ze zcela zištných důvodů) ... a pokud máte třeba práci na druhém konci republiky a nestíháte ideálně péči o dědečka či babičku, tak umenšením povinných podílů se může velice snadno stát, že přijdete o majetek a nikoho nebude zajímat, že jste třeba před tím třicet let na majetku pracovali a podíleli se na jeho vybudování. Smyslem povinných podílů pro neopominutelné dědice je právě toto, aby majetek zůstal v rodině mezi nejbližšími, tedy mezi těmi, kdo se s největší pravděpodobností svou prací a svými investicemi podíleli na jeho vytváření ... a nikoli aby majetek připadl tomu, kdo využije momentální fyzické a emoční slabosti seniora na sklonku jeho života.

Obávám se, že s touto úpravou se vyrojí podomní obchodníci se závěťmi, čili další vykukové, kteří se budou snažit seniory natáhnout a tím pádem přibude více návrhů na omezení způsobilosti k právním úkonům ze strany příbuzných, což je patrně jediný způsob jak ochránit seniora před sebou samým.

Věřitelé využívají proti dlužníkům stále účinnější páky - komentář článku na Novinkách

Na Novinkách.cz jsem našel hezký článek o dlužnících a exekucích. Je to prosím článek tak hezký, jako bývaly články za komunismu o tom, jak se máme dobře a vše je na dobré cestě (těsně před zhroucením celého systému). Ano, tu a tam je v článku něco pravdy, ale hromada vcelku podstatné pravdy v něm chybí. Pokusím se to napravit svým komentářem - tučnou kurzívou. Zlodějina zůstane zlodějinou, i když se zaštítí "právem". Slabší nátury pozor, je to silná káva.

http://www.novinky.cz/ekonomika/210184-veritele-vyuzivaji-proti-dluznikum-stale-ucinnejsi-paky.html

Věřitelé využívají proti dlužníkům stále účinnější páky

V Česku přestává platit, že když vám někdo dluží peníze, tak je buď musíte se skřípěním zubů odepsat, nebo na dlužníka poslat svalovce v černých bundách, kteří dlužníkovi připomenou jeho závazek. K dlužným penězům se totiž lze snadněji než před lety dostat právní cestou.

Současný systém zde ve skutečnosti funguje už hezkých pár let, není to nic nového (což je ostatně znát na úrocích).


Věřitelé začali s rostoucím počtem exekucí více přitvrzovat svůj legální postup vůči dlužníkům, a to i u menších, tisícikorunových částek. Přitom nejde jen o velké instituce, jako jsou banky, úvěrové společnosti, energetické a telekomunikační společnosti, mající značné právní a administrativní zázemí. Během pár měsíců mohou získat zpět své peníze i menší firmy a jednotlivci. Právu to potvrdil Rostislav Kovář, právník specializovaného portálu Poradnaveritele.cz. Tuto praxi Právu dokládají rovněž významní exekutoři a nezávislí finanční poradci.

Přitvrzovat se začalo nikoli "i", ale "především" u měnších tisícikorunových částek. Ukazuje se totiž, že to je výborný kšeft pro všechny zúčastněné - kromě dlužníka, jeho rodiny a spolubydlících.


Podle Kováře stačí mít smlouvu, ve které může být i uvedeno, že v případě nesplácení nastupuje okamžitě exekuce. To je podle Exekutorského úřadu v Přerově stále běžnější praxe, že se takto věřitelé dopředu účinně jistí. Pak jde vše ráz na ráz a dlužníci nemají prakticky žádnou šanci vykličkovat.

Ano, je to zvláštní typ notářského zápisu, tzv. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§71a z.č. 358/1992 Sb., notářský řád). Tento speciální notářský zápis může sloužit přímo jako exekuční titul, čili není nutné se s případným nárokem obracet na soud. Jinými slovy, o tom, zda jste porušili smluvní povinnost nerozhoduje soud, ale rozhoduje si o tom sám věřitel. Použití takového nestandartního právního nástroje je úplně v pořádku, pokud to podepíše informovaná osoba a pokud se taková obrovská vstřícnost vůči věřiteli odrazí např. v ceně. Pokud je ale takový typ zápisu sepsán s nic netušící osobou "z prostého lidu", tak je takový právní úkon, dle mého názoru, na samé hranici dobrých mravů. Domnívám se, že od toho jsou placeni nestranní a čestní notáři, aby oběma účastníkům smysl a závažnost takového zápisu objasnili (ano, jsem idealista).


Upomínky se posílat nemusí a dluh roste

„Dlužníci jsou často přesvědčeni, že když si nepřeberou doporučený dopis, tak se soudnímu řízení vyhnou a nebudou muset nic platit. Pokud si však nevyzvednete úřední dopis, po deseti dnech se automaticky vrátí odesílateli. Vy se nic nedozvíte, ale zásilka je považovaná za doručenou,“ zdůraznil Kovář a dodal: „Vzhledem k tomu, že nikdo nemá za povinnost vám posílat upomínky, je lehce možné, že s tímto přístupem se v budoucnu setkáte i s exekutorem.“

Ano, odjedete na 14 dní na dovolenou a tím ztratíte šanci se dozvědět, že probíhá soudní řízení. Šanci ztratíte i tehdy, pokud se nezdržujete na adrese, kterou soud vede jako vaši doručovací (standartně místo trvalého pobytu, ale může být i jiná). Šanci dozvědět se o soudním řízení ztratíte také tehdy, pokud soud nebo pošta udělají chybu (nechci trvdit, že záměrnou ...). Ano, sice máte právo u soudu namítat chybu v doručení, ale když vůbec o probíhajícím soudu nevíte ...


K soudu se pak dostávají pohledávky, které jsou několik let staré, a dlužníci se obvykle nestačí divit, jak původně nízká částka dokáže narůst. Stačí jedna nezaplacená pokuta nebo splátka sousedovi za 800 Kč a do deseti let se původní dluh vyšplhá až na dvacet tisíc.

Tady je malé jádro pudla. Kdyby se dlužník mohl účastnit soudu, mohl by vznést námitku promlčení (standartně 3 roky) a tím by to celé skončilo. Ono "se to" ale udělá tak, aby dlužník u soudu nebyl, takže promlčení nikdo nenamítne a soud uzná prastarý dluh včetně astronomických úroků, které si za tu dobu věřitel naúčtoval. A teď pozor, to není zdaleka všechno! Přichází velké jádro pudla. Pokud se firma živí vyráběním dlužníků, tak i v případě, že jste normálně zaplatili (např. za nějaký úžasně levný produkt), tak ve smlouvě je skrytý nějaký háček, který lze vyložit tak, že jste nezaplatili všechno, co jste měli a taková firma, aniž by měla povinnost vás upomínat, se pak po deseti letech obrátí na soud. Díky úrokům a smluvním pokutám je pak ze sporného nedoplatku v řádu stovek korun vyrobený dluh v řádech desítek tisíc korun. Připadá vám to šílené? Ano, mně taky. Řešením by podle mne bylo, kdyby soudy soudily spravedlivě a v takových zjevných případech aplikovaly §3 občanského zákoníku o zneužití výkonu práva a o dobrých mravech. To by ale soudci museli být nestranní...


Zejména u menších částek je účinnost vymáhání ve skutečnosti vysoká. „V ideálním případě v současnosti uplyne mezi předáním pohledávky k vymáhání a samotným vymožením šest až sedm měsíců,“ tvrdí Kovář.


Náklady nese dlužník

Řada menších věřitelů podléhá mýtu, že vymáhání dluhů je drahé. Veškeré náklady v podobě soudních poplatků a nákladů na advokáta ale hradí dlužník, respektive ten, kdo bude zavázán k úhradě dluhu. Pouze na počátku je potřeba ze strany věřitele zaplatit soudní poplatek, který je ve výši 4 % z žalované částky, minimálně však 600 Kč, u elektronického platebního rozkazu je tento poplatek dokonce nižší – a sice 2 % z dlužné částky vyšší než 15 000 Kč. U částek nižších se hradí paušální poplatek 300 Kč.

Autor článku nezmiňuje, že u nižších dlužných částek tvoří drtivou většinu vymáhaného "dluhu" náklady exekuce, které jsou právě u nižších částek, díky minimální paušální výši, v opravdu hrubém nepoměru k výši původního dluhu.


Elektronický platební rozkaz

Nejjednodušší a zároveň nejlevnější variantou z pohledu věřitele je podat k soudu tzv. elektronický platební rozkaz. Již v tomto okamžiku je vhodné shromáždit veškeré podklady, které dokládají, že jste dlužníkovi peníze půjčili, nebo mu dodali objednané zboží či služby, za které nezaplatil – zde je vhodné najít nejen fakturu, ale také objednávku, dodací listy nebo smlouvy. Připravte se, že tyto dokumenty od vás bude soud s největší pravděpodobností požadovat.


Na všechno mít papíry

Řadu menších věřitelů odrazuje pocit, že budou muset často chodit po soudech. Soudní jednání se však nařizují pouze ve 20 až 30 % případů. „Pokud máte svoji pohledávku řádně zdokumentovánu, tak vaše osobní účast na soudním jednání není vůbec potřebná,“ uvedl Kovář.

Ano, přesně tak. Systém umožňuje, aby soud přisoudil zcela vymyšlený dluh. Pokud totiž dlužník nestihne včas procesně zareagovat (např. protože je na dovolené nebo mu nebylo z jiných důvodů fakticky doručeno - viz. výše), tak vůbec nestihne popřít dluh (např. popřít falešný podpis na smluvě), soud do "odklepne" a nový dlužník je na světě.


A papírování? „K účinnému vymáhání pohledávek potřebujete stejné podklady, které již máte k dispozici v souvislosti s účetnictvím a svojí pracovní činností. Jsou to zejména faktury a záznamy o poskytnutí služeb nebo dodání zboží – jedná se o dodací listy či předávací protokoly,“ uzavřel Kovář.

Jindřich Ginter, Právo


Aby bylo jasno, nemám absolutně nic proti tomu, aby dlužníci museli platit své dluhy, ovšem skuteční dlužníci. Celé to zjednodušení procesu dopadá především na malé dlužníky a na dlužníky "vyrobené". Velcí dlužníci znají svá práva, mohou si dovolit právníky, zavčas učiní potřebné procesní úkony a placení svých dluhů se v klidu ubrání. Čili kladivo, ale jen na malé neinformované dlužníky.

Ono je to celé myšleno dobře, ale jako všechno na světě, i tohle se dá zneužít a také se to hojně zneužívá. Garantem správného fungování celého systému, garantem toho, že systém nebude zneužíván, by měly být soudy, tedy konkrétní soudci a soudkyně. Obávám se, že ne vždy tomu tak je.

A bonusová otázka na závěr. Myslíte, že teď seženu práci v nějaké advokátní kanceláři? :)

Koupě nemovitosti - vhodný způsob platby

Obvykle se platba za nemovitosti provádí tak, že kupující složí sjednanou částku do úschovy k notáři a po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí notář částku vyplatí prodávajícímu. Tento způsob sice obnáší poplatek pro notáře navíc, ale odpadají starosti. Solidní kupec a solidní realitka s tím nemůže mít problém.

Pracovní poměr na dobu určitou - pokračování v práci

Podle zákoníku práce (262/2006 Sb.) pracovní poměr na dobu určitou končí uplynutím sjednané doby (§48 odst.2), tzn. přímo ze zákona bez nutnosti výpovědi. Ovšem pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, mění se pracovní poměr automaticky na dobu neurčitou (§65 odst.2), tzn. obsah pracovní smlouvy se mění přímo ze zákona bez nutnosti cokoli sjednávat (kvůli možným pozdějším sporům je ale lépe písemný dodatek přeci jen sjednat). Pro naplnění podmínky "s vědomím zaměstnavatele" obvykle postačí, je-li práce dále konána s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance.

Alessandro Baratta: Sociologie trestního práva

Pro zajímavost zde uvádím několik myšlenek z knihy italského právníka a sociologa Alessandra Baratty, která vznikla jako výbor z jeho přednášek na právnické fakultě v Bologni ve školním roce 1979/80. Je to dobrá ukázka skutečné svobody myšlení a vědeckého bádání. Věci okolo nás nemusí být vždy takové, jak se na první pohled zdají, resp. jak jsme zvyklí se na ně dívat. Alessandro Baratta nemusí mít nutně ve všem pravdu, ale jeho názory stojí přinejmenším za úvahu. K čemu tedy dospěl, když před třiceti lety zkoumal trestní právo?

Kriminalita neexistuje sama o sobě, ale teprve jako následek jednání státních orgánů tím, že určité jednání označí za odchylné - kriminální.

Kriminalita se vždycky hledala a hledá spíše tam, kde je všeobecně očekávaná - v nejchudších a okrajových společenských vrstvách. Tam je pak také nejčastěji nacházena. Kriminální chování je ve skutečnosti vlastní každé společenské vrstvě. Jde o normální přirozený společenský jev, který je veskrze lidský a jako takový nelze vymýtit. Ve skutečnosti přitom často zůstává neodhalena, nestíhána a neprotrestána tzv. kriminalita "bílých límečků" (majetková kriminalita vyšších vrstev, manažerů, úředníků apod.).

Ne každé společensky škodlivé chování je zákonem prohlášeno za zločin. Spíše je kriminalizováno nežádoucí chování nižších vrstev a tolerováno škodlivé chování středních (vládnoucích) vrstev.

Zákony jsou velmi přesné a podrobné v postihování nežádoucího chování ekonomicky slabších vrstev společnosti, naopak je "právo" velmi vágní a propustné co se týče společensky nebezpečného chování vyšších vrstev (hospodářská kriminalita, ekologická kriminalita, politická kriminalita).

A co víc. Škodlivé chování nižších vrstev je mlčky tolerováno pokud nějak prospívá vyšším vrstvám (alkohol, prostituce).

Vězení nemůže z podstaty věci nikdy vězně vychovat v lepšího člověka. Úspěšná výchova je totiž založena na vztahu důvěry vychovatele a vychovávaného. Poměry ve vězení naopak dělají z lidí sociálně neschopná individua, což nezmírní ani žádná terapie a "po-vězeňská" péče (a zákonodárce to dobře ví).

Existuje souvislost mezi školou, továrnou a vězením. Všechny tyto instituce slouží především k zachování stávající nerovnosti ve společnosti. Děti ze slabších poměrů jsou často svým sociálním původem předurčeny k neúspěchu ve škole, protože vstupují do světa, který je jim cizí. Jsou často terčem předsudků učitelů a spolužáků a jsou fakticky znevýhodňovány systémem známkování. Tzv. kriminální kariéra se tak startuje často už ve škole.

Zdroj: Baratta, Alessandro. Sociologie trestního práva. Přeložil Pavel Hungr. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021012277

Smlouva - nestačí přečíst!

Nedávno jsem narazil na kampaň nabádající veřejnost, aby si pořádně přečetla každou smlouvu než ji podepíše. Já to považuji za matení veřejnosti. V běžném občanovi to totiž vzbuzuje mylnou představu, že pokud si smlouvu přečte, tak jí také porozumí. To je omyl... Ve smluvním právu existuje řada sporných momentů, na kterých se neshodnou ani právníci. Existuje řada možností jak výklad smlouvy otočit proti druhé straně. Nejde ani tak o slovíčkaření, jako o znalost slabin práva (a nedokonalostem se nevyhne žádné lidské konání, natožpak právní řád, kdekoli na světě). Dobrý právník nemůže nikdy se 100% jistotou říct, co která smlouva znamená a jaké může mít právní důsledky. Pokud právník něco tvrdí na 100%, tak na 100% klame (klienta nebo i sám sebe). Dobrý právník je, dle mého názoru, maximálně schopen ve smlouvě rozpoznat sporné body a právní pasti a navrhnout jak tato nebezpečí umenšit. Pokud si toto uvědomíte, tak apel na laickou veřejnost, aby si četla smlouvy než je podepíše, je k smíchu. Mnohem praktičtější je podepisovat smlouvy jen s osvědčenými partnery, znát dobře protistranu, podepisovat u firem s velkým počtem obdobných zakázek, které si nemohou dovolit kvůli blafáku ve smlouvě dát v sázku svoje renomé, v pochybnostech vzít s sebou právníka. Rozhodně nestačí smlouvu přečíst, je především potřeba jí rozumět.

Exekuce "zčistajasna"

Občas se stane, že na dveře občana ČR "zčistajasna" zaklepe exekutor a vymáhá dluh deset let starý, o kterém dlužník nemá ani tušení. Pomiňme případy, kdy lze ze zákona exekucí vymáhat dluhy bez předchozího soudu (např. správní poplatky) a popišme si jednoduchý mechanismus, jak se ta záhadná věc odehraje za asistence soudu.

Osoba A usoudí, že osoba B u ní má dluh (třebas i řádově 100 Kč), který vznikl údajně někdy před 10 lety. Osoba A podá k soudu žalobu na osobu B. Osoba B se z nějakého důvodu nedostaví k soudnímu jednání (např. proto, že se díky fikci doručení o soudu ani nedozví) a nemůže tedy popřít dluh ani vznést námitku promlčení (bez této námitky dluh promlčený není). Protože se na straně osoby B nikdo nebrání, soud uzná tvrzený nárok osoby A. Je zde tedy rozsudek soudu, že osoba B musí zaplatit (o čemž vůbec nemusí vědět např. díky fikci doručení). Jakmile marně uplyne lhůta pro dobrovolné plnění dluhu, může osoba A poslat na osobu B exekutora. Tak se stane, že na dveře osoby B zaklepe exekutor a někdy to bývá prakticky první okamžik, kdy se osoba B o celé záležitosti dozví. Na obranu už je ovšem pozdě. I kdyby dluh byl ve skutečnosti smyšlený, je nyní uznán soudem a osdoba B musí zaplatit dluh plus zákonné náklady exekuce.

Psi štěkají a karavana jede dál. Všichni jsou spokojeni - věřitel, advokát věřitele, soudce, exekutor a všichni ti jejich asistenti a asistentky, písaři a písařky, automechanici, kuchaři, designéři, programátoři, krejčí, pradleny a kadeřníci, barmani a barmanky, manželky, děti, vnuci ... až na dlužníka, který celou tu legraci platí.

Jsou firmy, které lidem "výhodně" nabízí zboží pouze za tím účelem, aby díky nějakému chytáku ve smlouvě "vyrobily" dluh. Ten se nechá časem narůst pomocí smluvního penále a úroků z prodlení. To celé se pak ještě navýší o (ne zrovna skormné) náklady exekuce. Advokáti a exekutoři mohou s úspěchem říct, že dělají jen svou práci. Je ale smutné, že také soudy jdou těmto praktikám na ruku (a to hned dvakrát - ve fázi uznání dluhu a ve fázi nařízení exekuce), místo aby se odhodlaly aplikovat zákonné korektivy proti zneužití výkonu práva (např. §3 občanského zákoníka 40/1963 Sb.).

Výše výživného pro nezletilé dítě

Rodič dítěte má povinnost přispívat na výživu. Pokud rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí, určí výši výživného soud anebo schválí dohodu rodičů o výši výživného (§86zákona o rodině 94/1963 Sb.). Zákon tímto ustanovením chrání dítě před nevýhodnými dohodami na jeho účet. Je totiž důležité si uvědomit, že platby výživného nejsou majetkem druhého rodiče, ale majetkem dítěte, který druhý rodič pouze spravuje. Proto rodič-neplatič de iure neokrádá svého expartnera, ale přímo své dítě.

Výše výživného není určena žádnou procentní částkou z příjmu a ani by to podle mého názoru nebylo šťastné. Zákon stanoví pro určení výše výživného několik kriterií je na soudu (na člověku a ne na stroji), aby je promítl do konkrétní situace.

§85 odst.2 zákona o rodině 94/1963 Sb.
"Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů."

Základním kritériem je tedy životní úroveň. Zákon jasně říká (a zní to docela rozumně), že dítě má právo na vzásadě stejnou životní úroveň jakou má jeho rodič. Životní úrovní je myšleno zjednodušeně, kvalita bydlení, starvování, ošacení, koníčky, volný čas, dovolená atd. Dalšími kritérii jsou schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče. Pokud tedy rodič má možnosti a schopnosti vydělávat, ale přitom tak z vlastní nečiní, nemá to vliv na jeho povinnost platit výživné. Soud tedy vpodstatě nehodnotí kolik rodič ve skutečnosti vydělává, ale kolik je v daném místě a čase a se svou kvalifikací schopen vydělat. Skutečný příjem má být pouze vodítko. Kritérium majetkových poměrů zase brání tomu, aby se vyživovací povinnosti vyhnul majetný rodič, který sice nevykazuje žádné příjmy, ale přitom má velký majetek.

Kriteria na straně rodiče (plátce) doplňuje kriterium na straně dítěte (příjemce). Jsou jím odůvodněné potřeby dítěte. Některé děti mohou být více potřebnější než jiné - např. ze zdravotních důvodů, ale může jít také o zvýšené náklady na dopravu do školy, náročný koníček talentovaného dítěte apod.

Soud by tedy měl zvážit souhrn všech těchto kritérií a na jejich základě stanovit výši výživného ad hoc pro konkrétní případ. Nelze tedy paušálně říct kolik by výživné mělo být.

Toto soudem stanovené, potažmo schválené výživné je pak exekučně vymahatelné a jeho neplacení je trestným činem.

Při pozdější změně poměrů lze novým soudním rozhodnutím výživné snížit nebo zvýšit (§99 zákona o rodině). Návrh k soudu může podat matka i otec, ale i samo dítě (nezletilé např. prostřednictvím opatrovníka). U nezletilých dětí může soud změnit výživné i bez návrhu.

Popření otcovství v rámci manželství

Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem. Také matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu obdobně.

Narodí-li se dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte. Narodí-li se dítě do 300 dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžela považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení matky, manžela a tohoto muže. Toto prohlášení musí být učiněno v řízení o popření otcovství.

Narodí-li se dítě před stoosmdesátým dnem od uzavření manželství, postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li u soudu své otcovství. To však neplatí, jestliže manžel s matkou dítěte souložil v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní, nebo jestliže při uzavření manželství věděl, že je těhotná.

Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky, počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dověděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

Manžel má právo popřít otcovství vůči dítěti a matce, jsou-li oba na živu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému. Není-li na živu ani dítě ani matka, toto právo manžel nemá.

Zrušení dovolené zaměstnavatelem na poslední chvíli

§217 zákoníku práce 262/2006 Sb. mimo jiné stanoví, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel, přičemž je povinen ji písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době. Při stanovení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci náklady, které mu bez jeho zavinění vznikly proto, že zaměstnavatel změnil jemu určenou dobu čerpání dovolené nebo že ho odvolal z dovolené. Pokud by naopak zaměstnanec "odjel na dovolenou" proti vůli zaměstnavatele, nejednalo by se o čerpání dovolené a zaměstnanec by nesl veškeré důsledky neomluvené absence, včetně případné odpovědnosti za škody vzniklé zaměstnavateli.

Vyživovací povinnost k dítěti před a po rozvodu

Rodič má k dítěti vyživovací povinnost jak před rozvodem, tak po rozvodu. Výše této vyživovací povinnosti je v principu naprosto stejná, jak před rozvodem tak po rozvodu. Rozhoduje stav rodičovství a nikoli stav manželství. Vyživovací povinnost vzniká narozením dítěte a nikoli rozhodnutím soudu. To, že po rozvodu jeden rodič platí tzv. alimenty, je dáno tím, že v rámci rozvodu soud zpravidla závazně určí jak který rodič má přispívat, vyčíslí rozsah vyživovací povinnosti (výživné). To, že vyživovací povinnost nebyla dříve soudem závazně vymezena, neznamená, že neexistovala. Jinými slovy, soud svým rozhodnutím vyživovací povinnost rodiče k dítěti nevytváří, nezakládá, soud pouze upřesní rozsah již existující vyživovací povinnosti (založené rodičovstvím). V praxi to znamená např. to, že pokud nerozvedení rodiče žijí odděleně a dítě žije pouze u jednoho z nich, má druhý rodič ke svému dítěti vyživovací povinnost, i když její rozsah nebyl vymezen soudem. Měl by tedy na jeho výživu přiměřeně přispívat, byť částka dosud nebyla přesně vyčíslena soudem.

§ 85 zákona o rodině 94/1963 Sb.
(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.
(2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
(3) Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

§ 50 odst.1 zákona o rodině 94/1963 Sb.
Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

Automatické vypořádání SJM po 3 letech bez dohody a bez soudu

§150 odst.4 občanského zákoníka 40/1964 Sb.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Vystavování a nabízení předmětů opatřených nacistickými symboly

Ve starém trestním zákoně (140/1961 Sb.) i v novém trestním zákoníku (40/2009 Sb.) je zakotven trestný čin "Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka". Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 651/2002 ze dne 12.09.2002:

I. Za propagaci hnutí ve smyslu ustanovení § 260 trestního zákona je zapotřebí považovat mimo jiné i činnost, spočívající ve veřejném vystavování předmětů opatřených nacistickými symboly a jejich nabízení za účelem jejich výměny nebo prodeje. Mezi uvedené předměty lze zahrnout i předměty vojenské (tzv. militárie).

II. Z hlediska subjektivní stránky (úmyslného zavinění) pak postačí, věděl-li pachatel, že nabízené předměty mají shora uvedený charakter, a že je zpřístupňuje většímu okruhu osob.