Koupě nemovitosti - vhodný způsob platby

Obvykle se platba za nemovitosti provádí tak, že kupující složí sjednanou částku do úschovy k notáři a po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí notář částku vyplatí prodávajícímu. Tento způsob sice obnáší poplatek pro notáře navíc, ale odpadají starosti. Solidní kupec a solidní realitka s tím nemůže mít problém.

Pracovní poměr na dobu určitou - pokračování v práci

Podle zákoníku práce (262/2006 Sb.) pracovní poměr na dobu určitou končí uplynutím sjednané doby (§48 odst.2), tzn. přímo ze zákona bez nutnosti výpovědi. Ovšem pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, mění se pracovní poměr automaticky na dobu neurčitou (§65 odst.2), tzn. obsah pracovní smlouvy se mění přímo ze zákona bez nutnosti cokoli sjednávat (kvůli možným pozdějším sporům je ale lépe písemný dodatek přeci jen sjednat). Pro naplnění podmínky "s vědomím zaměstnavatele" obvykle postačí, je-li práce dále konána s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance.

Alessandro Baratta: Sociologie trestního práva

Pro zajímavost zde uvádím několik myšlenek z knihy italského právníka a sociologa Alessandra Baratty, která vznikla jako výbor z jeho přednášek na právnické fakultě v Bologni ve školním roce 1979/80. Je to dobrá ukázka skutečné svobody myšlení a vědeckého bádání. Věci okolo nás nemusí být vždy takové, jak se na první pohled zdají, resp. jak jsme zvyklí se na ně dívat. Alessandro Baratta nemusí mít nutně ve všem pravdu, ale jeho názory stojí přinejmenším za úvahu. K čemu tedy dospěl, když před třiceti lety zkoumal trestní právo?

Kriminalita neexistuje sama o sobě, ale teprve jako následek jednání státních orgánů tím, že určité jednání označí za odchylné - kriminální.

Kriminalita se vždycky hledala a hledá spíše tam, kde je všeobecně očekávaná - v nejchudších a okrajových společenských vrstvách. Tam je pak také nejčastěji nacházena. Kriminální chování je ve skutečnosti vlastní každé společenské vrstvě. Jde o normální přirozený společenský jev, který je veskrze lidský a jako takový nelze vymýtit. Ve skutečnosti přitom často zůstává neodhalena, nestíhána a neprotrestána tzv. kriminalita "bílých límečků" (majetková kriminalita vyšších vrstev, manažerů, úředníků apod.).

Ne každé společensky škodlivé chování je zákonem prohlášeno za zločin. Spíše je kriminalizováno nežádoucí chování nižších vrstev a tolerováno škodlivé chování středních (vládnoucích) vrstev.

Zákony jsou velmi přesné a podrobné v postihování nežádoucího chování ekonomicky slabších vrstev společnosti, naopak je "právo" velmi vágní a propustné co se týče společensky nebezpečného chování vyšších vrstev (hospodářská kriminalita, ekologická kriminalita, politická kriminalita).

A co víc. Škodlivé chování nižších vrstev je mlčky tolerováno pokud nějak prospívá vyšším vrstvám (alkohol, prostituce).

Vězení nemůže z podstaty věci nikdy vězně vychovat v lepšího člověka. Úspěšná výchova je totiž založena na vztahu důvěry vychovatele a vychovávaného. Poměry ve vězení naopak dělají z lidí sociálně neschopná individua, což nezmírní ani žádná terapie a "po-vězeňská" péče (a zákonodárce to dobře ví).

Existuje souvislost mezi školou, továrnou a vězením. Všechny tyto instituce slouží především k zachování stávající nerovnosti ve společnosti. Děti ze slabších poměrů jsou často svým sociálním původem předurčeny k neúspěchu ve škole, protože vstupují do světa, který je jim cizí. Jsou často terčem předsudků učitelů a spolužáků a jsou fakticky znevýhodňovány systémem známkování. Tzv. kriminální kariéra se tak startuje často už ve škole.

Zdroj: Baratta, Alessandro. Sociologie trestního práva. Přeložil Pavel Hungr. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021012277

Smlouva - nestačí přečíst!

Nedávno jsem narazil na kampaň nabádající veřejnost, aby si pořádně přečetla každou smlouvu než ji podepíše. Já to považuji za matení veřejnosti. V běžném občanovi to totiž vzbuzuje mylnou představu, že pokud si smlouvu přečte, tak jí také porozumí. To je omyl... Ve smluvním právu existuje řada sporných momentů, na kterých se neshodnou ani právníci. Existuje řada možností jak výklad smlouvy otočit proti druhé straně. Nejde ani tak o slovíčkaření, jako o znalost slabin práva (a nedokonalostem se nevyhne žádné lidské konání, natožpak právní řád, kdekoli na světě). Dobrý právník nemůže nikdy se 100% jistotou říct, co která smlouva znamená a jaké může mít právní důsledky. Pokud právník něco tvrdí na 100%, tak na 100% klame (klienta nebo i sám sebe). Dobrý právník je, dle mého názoru, maximálně schopen ve smlouvě rozpoznat sporné body a právní pasti a navrhnout jak tato nebezpečí umenšit. Pokud si toto uvědomíte, tak apel na laickou veřejnost, aby si četla smlouvy než je podepíše, je k smíchu. Mnohem praktičtější je podepisovat smlouvy jen s osvědčenými partnery, znát dobře protistranu, podepisovat u firem s velkým počtem obdobných zakázek, které si nemohou dovolit kvůli blafáku ve smlouvě dát v sázku svoje renomé, v pochybnostech vzít s sebou právníka. Rozhodně nestačí smlouvu přečíst, je především potřeba jí rozumět.

Exekuce "zčistajasna"

Občas se stane, že na dveře občana ČR "zčistajasna" zaklepe exekutor a vymáhá dluh deset let starý, o kterém dlužník nemá ani tušení. Pomiňme případy, kdy lze ze zákona exekucí vymáhat dluhy bez předchozího soudu (např. správní poplatky) a popišme si jednoduchý mechanismus, jak se ta záhadná věc odehraje za asistence soudu.

Osoba A usoudí, že osoba B u ní má dluh (třebas i řádově 100 Kč), který vznikl údajně někdy před 10 lety. Osoba A podá k soudu žalobu na osobu B. Osoba B se z nějakého důvodu nedostaví k soudnímu jednání (např. proto, že se díky fikci doručení o soudu ani nedozví) a nemůže tedy popřít dluh ani vznést námitku promlčení (bez této námitky dluh promlčený není). Protože se na straně osoby B nikdo nebrání, soud uzná tvrzený nárok osoby A. Je zde tedy rozsudek soudu, že osoba B musí zaplatit (o čemž vůbec nemusí vědět např. díky fikci doručení). Jakmile marně uplyne lhůta pro dobrovolné plnění dluhu, může osoba A poslat na osobu B exekutora. Tak se stane, že na dveře osoby B zaklepe exekutor a někdy to bývá prakticky první okamžik, kdy se osoba B o celé záležitosti dozví. Na obranu už je ovšem pozdě. I kdyby dluh byl ve skutečnosti smyšlený, je nyní uznán soudem a osdoba B musí zaplatit dluh plus zákonné náklady exekuce.

Psi štěkají a karavana jede dál. Všichni jsou spokojeni - věřitel, advokát věřitele, soudce, exekutor a všichni ti jejich asistenti a asistentky, písaři a písařky, automechanici, kuchaři, designéři, programátoři, krejčí, pradleny a kadeřníci, barmani a barmanky, manželky, děti, vnuci ... až na dlužníka, který celou tu legraci platí.

Jsou firmy, které lidem "výhodně" nabízí zboží pouze za tím účelem, aby díky nějakému chytáku ve smlouvě "vyrobily" dluh. Ten se nechá časem narůst pomocí smluvního penále a úroků z prodlení. To celé se pak ještě navýší o (ne zrovna skormné) náklady exekuce. Advokáti a exekutoři mohou s úspěchem říct, že dělají jen svou práci. Je ale smutné, že také soudy jdou těmto praktikám na ruku (a to hned dvakrát - ve fázi uznání dluhu a ve fázi nařízení exekuce), místo aby se odhodlaly aplikovat zákonné korektivy proti zneužití výkonu práva (např. §3 občanského zákoníka 40/1963 Sb.).

Výše výživného pro nezletilé dítě

Rodič dítěte má povinnost přispívat na výživu. Pokud rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí, určí výši výživného soud anebo schválí dohodu rodičů o výši výživného (§86zákona o rodině 94/1963 Sb.). Zákon tímto ustanovením chrání dítě před nevýhodnými dohodami na jeho účet. Je totiž důležité si uvědomit, že platby výživného nejsou majetkem druhého rodiče, ale majetkem dítěte, který druhý rodič pouze spravuje. Proto rodič-neplatič de iure neokrádá svého expartnera, ale přímo své dítě.

Výše výživného není určena žádnou procentní částkou z příjmu a ani by to podle mého názoru nebylo šťastné. Zákon stanoví pro určení výše výživného několik kriterií je na soudu (na člověku a ne na stroji), aby je promítl do konkrétní situace.

§85 odst.2 zákona o rodině 94/1963 Sb.
"Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů."

Základním kritériem je tedy životní úroveň. Zákon jasně říká (a zní to docela rozumně), že dítě má právo na vzásadě stejnou životní úroveň jakou má jeho rodič. Životní úrovní je myšleno zjednodušeně, kvalita bydlení, starvování, ošacení, koníčky, volný čas, dovolená atd. Dalšími kritérii jsou schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče. Pokud tedy rodič má možnosti a schopnosti vydělávat, ale přitom tak z vlastní nečiní, nemá to vliv na jeho povinnost platit výživné. Soud tedy vpodstatě nehodnotí kolik rodič ve skutečnosti vydělává, ale kolik je v daném místě a čase a se svou kvalifikací schopen vydělat. Skutečný příjem má být pouze vodítko. Kritérium majetkových poměrů zase brání tomu, aby se vyživovací povinnosti vyhnul majetný rodič, který sice nevykazuje žádné příjmy, ale přitom má velký majetek.

Kriteria na straně rodiče (plátce) doplňuje kriterium na straně dítěte (příjemce). Jsou jím odůvodněné potřeby dítěte. Některé děti mohou být více potřebnější než jiné - např. ze zdravotních důvodů, ale může jít také o zvýšené náklady na dopravu do školy, náročný koníček talentovaného dítěte apod.

Soud by tedy měl zvážit souhrn všech těchto kritérií a na jejich základě stanovit výši výživného ad hoc pro konkrétní případ. Nelze tedy paušálně říct kolik by výživné mělo být.

Toto soudem stanovené, potažmo schválené výživné je pak exekučně vymahatelné a jeho neplacení je trestným činem.

Při pozdější změně poměrů lze novým soudním rozhodnutím výživné snížit nebo zvýšit (§99 zákona o rodině). Návrh k soudu může podat matka i otec, ale i samo dítě (nezletilé např. prostřednictvím opatrovníka). U nezletilých dětí může soud změnit výživné i bez návrhu.

Popření otcovství v rámci manželství

Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem. Také matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu obdobně.

Narodí-li se dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte. Narodí-li se dítě do 300 dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžela považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení matky, manžela a tohoto muže. Toto prohlášení musí být učiněno v řízení o popření otcovství.

Narodí-li se dítě před stoosmdesátým dnem od uzavření manželství, postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li u soudu své otcovství. To však neplatí, jestliže manžel s matkou dítěte souložil v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní, nebo jestliže při uzavření manželství věděl, že je těhotná.

Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky, počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dověděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

Manžel má právo popřít otcovství vůči dítěti a matce, jsou-li oba na živu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému. Není-li na živu ani dítě ani matka, toto právo manžel nemá.

Zrušení dovolené zaměstnavatelem na poslední chvíli

§217 zákoníku práce 262/2006 Sb. mimo jiné stanoví, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel, přičemž je povinen ji písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době. Při stanovení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci náklady, které mu bez jeho zavinění vznikly proto, že zaměstnavatel změnil jemu určenou dobu čerpání dovolené nebo že ho odvolal z dovolené. Pokud by naopak zaměstnanec "odjel na dovolenou" proti vůli zaměstnavatele, nejednalo by se o čerpání dovolené a zaměstnanec by nesl veškeré důsledky neomluvené absence, včetně případné odpovědnosti za škody vzniklé zaměstnavateli.

Vyživovací povinnost k dítěti před a po rozvodu

Rodič má k dítěti vyživovací povinnost jak před rozvodem, tak po rozvodu. Výše této vyživovací povinnosti je v principu naprosto stejná, jak před rozvodem tak po rozvodu. Rozhoduje stav rodičovství a nikoli stav manželství. Vyživovací povinnost vzniká narozením dítěte a nikoli rozhodnutím soudu. To, že po rozvodu jeden rodič platí tzv. alimenty, je dáno tím, že v rámci rozvodu soud zpravidla závazně určí jak který rodič má přispívat, vyčíslí rozsah vyživovací povinnosti (výživné). To, že vyživovací povinnost nebyla dříve soudem závazně vymezena, neznamená, že neexistovala. Jinými slovy, soud svým rozhodnutím vyživovací povinnost rodiče k dítěti nevytváří, nezakládá, soud pouze upřesní rozsah již existující vyživovací povinnosti (založené rodičovstvím). V praxi to znamená např. to, že pokud nerozvedení rodiče žijí odděleně a dítě žije pouze u jednoho z nich, má druhý rodič ke svému dítěti vyživovací povinnost, i když její rozsah nebyl vymezen soudem. Měl by tedy na jeho výživu přiměřeně přispívat, byť částka dosud nebyla přesně vyčíslena soudem.

§ 85 zákona o rodině 94/1963 Sb.
(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.
(2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
(3) Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

§ 50 odst.1 zákona o rodině 94/1963 Sb.
Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

Automatické vypořádání SJM po 3 letech bez dohody a bez soudu

§150 odst.4 občanského zákoníka 40/1964 Sb.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Vystavování a nabízení předmětů opatřených nacistickými symboly

Ve starém trestním zákoně (140/1961 Sb.) i v novém trestním zákoníku (40/2009 Sb.) je zakotven trestný čin "Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka". Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 651/2002 ze dne 12.09.2002:

I. Za propagaci hnutí ve smyslu ustanovení § 260 trestního zákona je zapotřebí považovat mimo jiné i činnost, spočívající ve veřejném vystavování předmětů opatřených nacistickými symboly a jejich nabízení za účelem jejich výměny nebo prodeje. Mezi uvedené předměty lze zahrnout i předměty vojenské (tzv. militárie).

II. Z hlediska subjektivní stránky (úmyslného zavinění) pak postačí, věděl-li pachatel, že nabízené předměty mají shora uvedený charakter, a že je zpřístupňuje většímu okruhu osob.