Právní stát

Zjednodušeně řečeno jde o stát, kde vládne právo, kde veškerá činnost státu je regulována právem, kde nelze užít veřejnou moc bez legálního zmocnění. Právní stát je stát, který důsledně respektuje své vlastní zákony.

Základní principy právního státu zakotvují v ústavním pořádku České republiky tato ustanovení:

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.2
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Ústava České republiky

Je třeba hned na začátku zdůraznit velkou zvláštnost české ústavy, ze které plyne mnoho omylů laické veřejnosti a i leckterý odborník se tím někdy nechá zmást. Drtivá většina státu světa má ústavu tvořenou jedním dokumentem. Ne tak Česká republika. Česká republika má ústavu tvořenou několika dokumenty, které se ve svém souhrnu nazývají "ústavní pořádek". Tak můžeme u nás rozlišovat Ústavu z velkým "U", což je zákon č. 1/1993 Sb. a ústavu s malým "u", což je onen "ústavní pořádek" jehož je zákon č. 1/1993 Sb. součástí.

Zjednodušeně řečeno, ústavní pořádek České republiky (tedy ústavu s malým "u") tvoří:
- Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
- Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb. nebo 23/1991 Sb.)
- další ústavní zákony (státní hranice, samosprávné členění, bezpečnost, vstup ČR do EU apod.)

Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Čl.112 odst.1
Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony.
Čl.9 odst.1
Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

1-1993 Ústava.pdf - Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
2-1993 LZPS.pdf - Listna základních práv a svobod (2/1993 Sb.)

Všechny části ústavního pořádku mají přitom stejnou právní sílu !!! Žádný z nich není formálně silnější, žádný z nich nemá přednost před jiným. Listina základních práv a svobod má tedy stejnou váhu jako zákon jménem "Ústava České republiky". Hlubokým omylem je názor, jaký může vzniknout letmým pohledem do Ústavy, který má za to, že v naší ústavě není ošetřeno postavení jednotlivce a základní lidská práva. Opakuji ještě jednou - Listina základních práv a svobod není žádným přílepkem, ale je stejně silnou a hodnotnou částí ústavy České republiky jako zákon č. 1/1993 Sb. Onen zákon č. 1/1993 Sb. se sice jmenuje Ústava České republiky, ale obsah ústavy ČR se jím zdaleka nevyčerpává. Obsah ústavy České republiky, je obsažen v několika dokumentech jejichž souhrn se nazývá "ústavní pořádek" a znamená "ústava".

Důvodem existence tohoto poněkud matoucího stavu není nějaká zvláštní výhodnost "vícepapírové" ústavy nebo nějaký prozíravý záměr. Není to nic víc a nic míň než ustálený výsledek politických střetů, které provázely vznik České rebuliky v r.1993. Část tehdejších hlavních politických sil nebyla ochotna akceptovat znění Listiny základních práv a svobod jako součást textu samotné Ústavy, ale byla ochotna přijmout Listinu z r.1991 jako součást tzv. ústavního pořádku. Existence ústavního pořádku namísto ústavy v jediném dukumentu je tedy politický kompromis.

Závěrem ještě k jednomu rozšířenému omylu. "Listina základních práv a svobod" není žádný mezinárodní dokument. Jde o ryze český dokument, který pouze vychází z mezinárodních dokumentů (Všeobecná deklarace lidských práv atd.). Katalog základních lidských patří do každé ústavy demokratického právního státu a každý stát si jej přizpůsobuje sám svým podmínkám podle svých představ.

Smlouva

Tyto odstavce mohou vypadat děsivě, ovšem považoval jsem za nutné otázku smluv takto rozebrat. Zde se totiž pokusím napravit jistý omyl, který mezi lidmi přetrvává a značně deformuje obecné povědomí o právu. Nelze to ale mít laikovi za zlé, protože sám náš zákonodárce svou nejednoznačnou terminologíí poněkud mlží. Věřím tomu, že Římana, nebo že pro občana První republiky či Rakouska-Uherska, nebo současného Američana či Brita, že skrátka pro člověka s tradičním právním povědomím, by mnohé z následujících informací byly samozřejmostí. Ne tak ovšem pro dnešního Čecha, poznamenaného komunistickou zkušeností a v důsledku toho zcela neznalého základních právních institutů. Onen si pak neví rady a nestačí se divit. Nuže tedy vzhůru k vyššímu právnímu vědomí!

"Smlouva" především není onen kus papíru, který obě strany podepisují - to je listina. Listina je hmotný nosič, na kterém je "smlouva" zachycena. Listina není nic víc a nic míň než důkaz o existenci smlouvy. Smlouva vůbec nemusí být v písemné podobě (na papíře). Ba právě naopak, platí zásada, že pokud zákon výslovně nestanoví, tak písemná forma není povinná (a nutno dodat, že zákon ji skutečně většinou nevyžaduje). Jinými slovy, smlouva může být platná, aniž by bylo cokoli kdekoli napsáno. To, že se v případě sporu existence a obsah ústní smlouvy těžko prokazuje, to už je věc jiná.

§ 46 odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

"Smlouva" není ani onen samotný soubor práv a povinností, který si strany dohodly a který buď plní nebo neplní - to je "závazek". Sjednává, dodržuje se, plní, porušuje se závazek a ne smlouva jak se běžně říká. Musím se předem omluvit, že i já tu a tam na těchto stránkách zaměňuji "závazek" a "smlouvu" - je to oběť na oltář srozumitelnosti.

"Smlouva" v právním smyslu, to je právní úkon. Je to právní skutečnost (více zde), na základě které dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností mezi stranami, které smlouvu uzavřely.

§ 489 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

§ 34 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 488 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Smluva je už od dob římských shodný projev vůle obou smluvních stran. Smlouva v principu vzniká (je uzavřena) v okamžiku, kdy se setkají shodné projevy vůle obou stran ohledně obsahu smlouvy. Vzniká tedy dohodou, konsensem. Nejčastěji je to vyjádřeno právě podpisem papíru, ale to je pouze nejtypičtější varianta. smluva může stejně tak vzniknout jen ústní dohodou.

§ 44 ost. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.

§ 43a odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Teď tedy, po rozptýlení mlžného oparu nad vodami práva soukromého, řekněme si konečně, jak taková "smlouva" funguje. Na tomto místě je potřeba zmínit další věc, o které se moc neví. V zákonech existují dva druhy norem. Jedněm se říká dispozitivní a druhým kogentní. Dispozitivní normy je možné smluvně vyloučit - takové normy platí jen pokud si strany neujednaly něco jiného. Naproti tomu kogentní normy smluvně vyloučit nelze - kdyby si strany ve smlouvě ujednaly něco jiného, tak je v této části smlouva neplatná. Přichází logická otázka - jak poznáme, které normy jsou kogentní a které jsou dispozitivní? Na to je dosti nelogická odpověď - v našem soukromém právu to nepoznáme! nemá smysl zacházet do podrobností, pouze postačí říct, že naše zákonná úprava je taková, že i odborníci se mezi sebou přou, co je v zákoně dispozitivní a co kogentní. Je to prostě věc výkladu. Tato okolnost je hlavním důvodem, proč bych nedoporučoval, aby si laik sepisoval smlouvu sám. Předem totiž nemá moc šancí odhadnout, co si může sjednat odchylně od zákona a co nikoli, resp. nemá šanci poznat, co je platné a co neplatné v návrhu smlouvy předloženém druhou stranou.

V zákoně jsou upraveny tzv. smluvní typy. Jsou to ty nejpoužívanější druhy smluv, které jsou v praxi natolik časté, že zákonodárce uznal za vhodně jejich základní rysy regulovat zákonem. V těchto smluvních typech jsou zákonem upraveny důležitá práva a povinnosti. Nejdůležitější ustanovení smluvních typů bývají upraveny kogentně (nezměnitelně), ty méně důležité jsou upraveny pouze dispozitivně (strany si je mohou sjednat jinak). Je to logické a šikovné, pokud už tomu člověk rozumí. Na jiném místě jsem uvedl, že pro soukromé právo je charakteristický princip autonomie vůle stran (svoboda vůle). Z principu svobody vůle plyne, že strany mohou sjednat i takovou smlouvu, která není jako smluvní typ upravena v zákoně. Takové kontrakty se označují jako inomináty (nepojmenované).

Z toho všeho plyne, že obsah smlouvy může být sjednáván v trojím režimu. Pokud si strany zvolí smluvní typ nabídnutý zákonem, nezbytné rysy takové smlouvy jsou pevně dány zákonem (kogentně). Pak jsou ve smlouvě určité otázky upravené dispozitivně - tedy strany je mohou upravit jinak a pokud si je nedojednají vůbec, tak pro smlouvu podpůrně platí dispozitivní ustanovení zákona. A pak mohou být ve smlouvě ještě další otázky, které zákon neupravuje vůbec, a zde pak záleží čistě na vůli stran, co dalšího ještě učiní obsahem smlouvy. Krajním případem jsou výše zmiňované smlouvy nepojmenované (inomináty), které nejsou vůbec upraveny zákonem a tak celý jejich obsah vytváří strany samy, a jsou zákonem regulovány pouze analogicky - podle jim nejbližších ustanovení (např. leasingová smlouva).

Tak například kupní smlouva. Základní práva a povinnosti - předat zboží a zaplatit cenu - mohou strany těžko smluvně upravit jinak, to je kogentní. Avšak např. okamžik přechodu vlastnického práva či okamžik přechodu nebezpečí nahodilé zkázy už si strany mohou upravit odchylně od zákona - pokud by tyto otázky vůbec ve smlouvě neupravily, platí to, co je v zákoně. Do smlouvy mohou strany také zahrnout otázky, které zákon vůbec neupravuje, např. ustanovení ohledně určité kvality zboží (barva auta apod.).

Nuže, a teď konečně to nejdůležitější! Co se novou smlouvou změní v právním stavu? Tím, že mezi sebou uzavřou smlouvu, vzniká mezi stranami nové právo (závazek), které není o nic slabší než právo obsažené v zákoně! Zákon se tak smlouvou jakoby rozepíše, jakoby protáhne na vztah mezi smluvními stranami. Porušení toho, co je sjednáno ve smlouvě je stejně protiprávní jako porušení toho, co je stanoveno v zákoně. Ovšem sankce za takové porušení je čistě soukromoprávní - není to tedy žádný trestný čin nebo přestupek - porušení smlouvy "pouze" zakládá odpovědnost a záleží jakou povinnost (sankci) pak zákon s takovou odpovědností spojuje (úroky z prodlnení, náhrada škody) a co z toho případně druhá strana uplatní u soudu. Důležité je zdůraznit, že toto nové smluvní právo vzniká jen a pouze mezi stranami (inter partes). Smlouvou tedy nová práva a povinnosti vznikají, mění se či zanikají pouze smluvním stranám, nikoli třetím osobám.

§ 51 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

§ 491 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
(1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
(2) Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.
(3) Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

§ 853 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Vlastnictví

POJEM VLASTNICTVÍ

Jak napovídá existence a délka tohoto příspěvku, není pojem "vlastnictví" v právním smyslu zdaleka tak samozřejmý jako v hovorové mluvě. Něco jiného bylo "vlastnictví" ve starověkém Římě, něco jiného v lenním systému evropského feudalismu, něco jiného v komunistickém státě a zcela něco jiného je "vlastnictví" dnes v realitě moderního demokratického právního státu západního typu.

V primitivních poměrech splývá pojem "vlastnictví" s pojmem "držba". Člověku patří jen to, co momentálně svírá v ruce. Postupem času se ukáže takový stav neudržitelný a tak člověku patří i to, co si odloží - patří mu to dokonce i tehdy, když to někdo jiný zdvihne. Právní pouto "vlastnictví" se tak oddělí od faktické "držby" a poutá vlastníka k věci i přestože ji momentálně "drží" někdo jiný. Takové vlastnické právo už má charakter tzv. věcného práva a působí vůči všem ostatním subjektům (působí tzv. erga omnes). To je podstatný rozdíl oproti závazkovému (smluvnímu) právu, které působí jen mezi smluvními stranami (inter partes) a nikoli již vůči třetím osobám.

Římané definovali "vlastnictví" jako "právní panství nad věcí". Toto pojetí už je dnes překonáno - dnes už není vlastnictví vymezeno jako vztah osoby a věci, dnes je vlastnictví je chápáno jako vztah mezi osobou vlastníka a jinými osobami (viz. výše zmíněné působení erga omnes). Římané neznali pojem "subjektivní právo", neřešili podstatu vlastnického práva, ale definovali především praktická oprávnění, která z něj plynou a způsoby jak je může vlastník prosadit. Tak se ustálil klasický soubor vlastnických oprávnění (tzv. vlastnická triáda), ke kterému dnešek vcelku nic podstatného nepřidal:

ius possidendi - právo věc držet
ius utendi et fruendi - právo věc užívat a požívat (těžit z ní plody)
ius disponendi - právo s věcí disponovat (např. prodat, darovat, pronajmout, zastavit, opustit, zničit)

Tento výčet nebyl nikdy považován za úplný. Chce se tím spíše říct, že vlastník může na svou věc působit jakkoli, jakýmkoli myslitelným způsobem. Římské "právní panství nad věcí" je tzv. všeobecné (zahrnuje všechny myslitelné způsoby nakládání), přímé (ničím a nikým nezprostředkované) a výlučné (s nikým nesdílené). Římané ovšem chápali, že absolutní panství je pouze teorie a že v praktickém životě musí být omezeno.

Zde je namístě zmínit pojem tzv. "elasticita" neboli "pružnost" vlastnického práva. Znamená to, že pokud je vlastnictví nějak omezeno (např. zástavním právem), tak jakmile toto omezení odpadne, vlastnické právo se samo, bez dalšího, obnoví ve svém původním rozdsahu.

Pro našince bývá překvapením právě fakt, že "vlastnictví" není nikdy absolutním panstvím, že nepředstavuje pouze soubor oprávnění, ale také soubor povinností. Říká se, že vlastnictví zavazuje. Tím se chce říct, že výkon vlastnického práva není neomezený - nesmí zasahovat do práv jiných, nesmí být ke škodě. Ono římské "právní panství" není tedy zdaleka absolutní, jak by se mohlo ze starověké definice zdát. Skutečný aktuální obsah vlastnického práva je v současném právním státě věcí zákonodárce - z pojmu samotného se tedy dnes jeho skutečný obsah nedozvíme. Ať se nám to líbí nebo ne, cokoli vlastníme, vlastníme s přitakáním státu.

V naší současné české realitě je potřeba také zdůraznit, že není několik druhů vlastnictví tak jak tomu bylo za komunistů (zákon nezná žádné "státní vlastnictví" ani "soukromé vlastnictví" či "osobní vlastnictví"), ale je pouze jediné vlastnictví jako takové. Vlastnictví státu má tedy stejný obsah a právní ochranu jako vlastnictví fyzických či právnických osob.


ZÁKLADNÍ ÚPRAVA VLASTNICTVÍ V ČR

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) (součást ústavního pořádku ČR)
Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.


Občanský zákoník (40/1964 Sb.)

§ 123
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

§ 124
Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.

§ 3 odst. 1
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

§ 118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.

§ 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

K návrhu nového občanského zákoníka

OBECNÉ OTÁZKY

Plánovaná kodifikace českého občanského práva si klade za cíl odstranit neblahé pozůstatky minulých let. Soukromé právo má být sjednoceno v návaznosti na historickou tradici a v souladu s právní kulturou západní Evropy. Cílem je tedy vytvořit kodex - občanský zákoník, který bude zahrnovat všeobecné právo soukromé, tedy občanské právo chápané jako obecný předpis vůči ostatním dílčím odvětvím soukromého práva.

Obecně můžeme v Evropě rozeznat dvě základní pojetí takového civilního kodexu. Jednak kodex tzv. komercializovaný, anebo kodex zpracovaný tradičním způsobem.

Kodex typu komercializovaného občanského zákoníku je pojat jako zákoník jednotný, všezahrnující, oslabující výrazně roli speciálních zákonů (Nizozemí, Švýcarsko, Itálie, do jisté míry Rusko a další). V 90. letech u nás proběhla diskuze o možnosti přijetí takového zákoníku. Dospělo se k závěru, že takový typ zákoníku není účelný, protože detailně upravuje i některé dosti dynamické oblasti (např. v oblasti práva cenných papírů vznikají stále nové produkty). Občanský zákoník jako kodex, jehož úprava má naopak tíhnout k zakořenění a stálosti, není, zdá se, pro kodifikaci takových oblastí soukromého práva vhodný.

Naproti tomu tradiční pojetí občanského zákoníku zachovává dualismus úpravy soukromého práva a odděluje kodifikaci obecného občanského práva a práva obchodního (Německo, Rakousko, Polsko, Francie, Belgie, Španělsko, Lucemburské apod.). Tento model hlavní kodifikace obecného práva občanského (občanského zákoníku) doplněné speciální zákonnou úpravou obchodního práva (obchodním zákoníkem) je historicky svázán s naším prostředím, vycházel z něj i zmiňovaný vládní návrh z r.1937 a chápání soukromého práva přijímané po r.1989. Uvedené pojetí umožňuje vyčlenit z kodifikace občanského práva instituty, které s vlastním účelem civilního práva úzce nesouvisí, protože se týkají jen určitých osob (podnikatelů, resp. obchodníků). Touto cestou tradičního civilního kodexu se hodlá vydat i plánovaná rekodifikace.

Vedle tohoto „vnějšího“ vymezení postavení občanského práva v systému právního řádu musí být od základu řešena i jeho vnitřní systematika, resp. systematika kodexu, který je má upravovat. Systematika stávajícího občanského zákoníku je díky četným novelám už jen pouhým formálním zdáním postrádajícím logiku a prakticky neumožňujícím systematický výklad.

Systém nového zákoníku má být založen na úpravě tří hlavních okruhů jako právních institucí, které mají pro obecné právo občanské základní význam: rodina, vlastnictví a smlouva. Jim bude předcházet úprava toho, co je jim všem společné, shrnutá do první obecné části zákoníku. Následovat bude část věnovaná ustanovením společným, intertemporálním a závěrečným.

Nový návrh metodologicky vychází z osnovy vládního návrhu občanského zákoníka ČSR z r. 1937. I když věcný záměr deklaruje zohlednění vývoje občanského zákonodárství v novější době, prospěšnost takového pojetí je otázkou. Návraty k tradicím první republiky mají patrně poskytnout legitimitu rozhodnutím našich zákonodárců a dodat argumenty tam, kde to jinak bezradnost neumožňuje.

Použití osnovy z r. 1937 má řešit i další problém, kterým je terminologie. Věcný záměr se na osnovu odvolává jako na dobrý vzor ostrým a srozumitelným vyjádřením normativních konstrukcí, důsledným užíváním českého právnického pojmosloví a vůbec respektem k dobré češtině. Je bez námitek, že současný stav terminologie je neuspokojivý, ovšem navrhované řešení není bez problémů a bude vyžadovat velmi kritický a opatrný přístup.

Snad nejdůležitějším záměrem rekodifikace je odstranění přežívajících principů socialistické éry, které leží v samých základech současné právní úpravy a jsou tak přítomny v mnoha platných ustanoveních. Podle starého pojetí je účelem úpravy občanského práva regulace vztahů. Projevuje se to v kogentnosti a kazuistice mnoha ustanovení a tím v nežádoucí manipulaci s účastníky soukromoprávních vztahů. Až na pár vyjímek je každá vada právního úkonu stíhána absolutní neplatností. Mnohdy je tak sledován spíše zájem státu na zachování právního stavu než zájem jednotlivce. Cílem právní úpravy soukromého práva by v dnešním pojetí měla být především ochrana práv a povinností osob.

Kodifikace občanského práva se tak po dlouhé době chce opět zaměřit především na člověka. Hodlá vyjít z konstrukce, že i pro privátní sféru je nejcennější hodnotou svobodný člověk a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné, a že toto umožnit a chránit je základní účel úpravy občanského práva. Úprava majetkových práv (t.j. vlastnictví a dalších věcných práv, dědění a práva obligačního) nemůže být účelem sama sobě, ale jen prostředkem k prosazování základního cíle zákoníku.

Věcný záměr se v těchto bodech chválihodně odvolává na Ústavu ČR a dokonce cituje Justiniánskou kodifikaci : „Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere (Přikázání práva jsou tato: žít čestně, neškodit druhým a každému dát, co mu patří)“. Adresát musí už jen doufat, že se zákonodárci podaří tyto ušlechtilé myšlenky skutečně normativně zakotvit.


KONKRÉTNÍ ZMĚNY

Jak už bylo naznačeno, do popředí zájmu je postavena problematika právního statusu osob. Zvláštní důraz je zde údajně kladen na zdravou (ve smyslu správnou) rodinu jako rozhodující moment pro zdraví společnosti. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má být celý zrušen a úprava rodinného práva vrácena do občanského zákoníku.

Obchodní zákoník naproti tomu nemá být, s ohledem na požadovaný dualismus soukromého práva, úplně rušen. Jeho rozsah má být však podstatně zredukován, zejména ve třetí části o obchodních závazcích (§ 261 - 755).

Co se týče smluv, tak z jednotlivých pojmenovaných smluvních typů se zachovají v obchodním zákoníku jenom ty, které mají význam pouze pro podnikatelský styk. Zbývající typy smluv mají být přeřazeny do zákoníku občanského. Při té příležitosti mají být odstraněny duplicitní úpravy.

Úpravu občanských sdružení (spolků) má taktéž z valné části zahrnout nový zákoník. Úprava spolků v občanském zákoníku má zároveň posloužit jako generální (subsidiárně použitelná) úprava platná pro právnické osoby typu korporace. Pro právnické osoby typu nadace (včetně fondů) bude obdobně sloužit úprava nadace v občanském zákoníku.

Naopak úpravu pracovní smlouvy věcný záměr rekodifikace odmítá s tím, že smyslem občanského zákoníku jako základního kodexu soukromého práva není soustředit v něm úpravu všech soukromoprávních institutů. Navrhuje zachovat zákoník práce i do budoucna aniž by se však jednalo o zákon konkurující vlastní úpravou obecných soukromoprávních institutů občanskoprávní kodifikaci.

Rovněž zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním nemá být rekodifikačními pracemi dotčen, ačkoli teoreticky není otázka zařazení úpravy kolizních norem hmotného civilního práva do soukromoprávní kodifikace, anebo (spolu s normami procesními) do zvláštního zákona jednoznačně vyřešena. V tomto případě jde však právě o tu úpravu, která se dynamicky vyvíjí a mohla by tak narušovat stabilitu obecného kodexu. Nadto se jeví jako praktické vzájemné spojení kolizních norem hmotného a procesního práva v jediném speciálním zákoně.

Proti logice věci jde, zdá se mi, záměr integrace obecné úpravy cenných papírů (co do jejich soukromoprávní stránky) do občanského zákoníku. Má tím dojít k celkové změně zákona o cenných papírech na předpis veřejného práva. Nedokáži posoudit možné důsledky, ale úprava cenných papírů, jak bylo výše naznačeno, je atributem komercializovaného občanského zákoníku, který věcný záměr odmítá jako nevhodný. Stejně tak záměr komplexně upravit licenční smlouvu se mi jeví být v rozporu s ideálem stabilního občanského kodexu.


ZÁVĚR

Současný stav právní úpravy občanského a soukromého práva volá už dlouho po důkladnější revizi. Od navrhovaného občanského zákoníku se očekává komplexní řešení velkých ale i malých rozporů. Celkový záměr je jistě vítán, ovšem jednotlivá řešení dílčích otázek nutně musí vést a také vedou k názorovým střetům. Není tedy lehké za stávajících podmínek vytvořit celek, který má „tíhnout k zakořenění a stálosti “ a který má „poznamenat životy několika dalších generací “, jak si to přeje věcný záměr.