O chystaném novém občanském zákoníku

Celkem výstižně o chystaném novém občanském zákoníku. Jsem podobného názoru. http://www.blisty.cz/art/58695.html

Vydědění nezdárného příbuzného má být jednodušší - komentář článku

Komentuji další článek na serveru Novinky.cz s názvem "Vydědění nezdárného příbuzného má být jednodušší"
http://www.novinky.cz/domaci/210414-vydedeni-nezdarneho-pribuzneho-ma-byt-jednodussi.html

Jsou v něm dvě informace o chystaných změnách v občanském právu v oblasti dědění a závěti. Plánuje se, že zůstavitel nebude muset v závěti zdůvodňovat vydědění (ačkoli podmínky zůstanou) a plánuje se zmenšení povinných podílů pro tzv. neopominutelné dědice (děti, manžel či manželka).

Hlas lidu tyto změny příjmá slovy: "Každý by měl mít právo se rozhodnout sám, co komu ze svého majetku odkáže, nebo ne."

Já bych ale tak nadšený nebyl. Jsem pro co největší svobodu v jakémkoli konání, včetně pořizování závěti. Ovšem omezení často nejsou samoúčelná. V tomto konkrétním případě bych poznamenal, že v dnešní uspěchané době není snadné se starat o seniory tak jak by si oni sami představovali. Ne všichni senioři dozrají v ideální hodné babičky či dědečky. Ke stáru se mohou objevit různé psychické změny, např. dětinská umanutost, paranoia, postupná demence apod. a senoři se stávají mnohem snáze manipulovatelnými. Někteří senioři vůbec neuznávají osobní život svých dětí a vnuků a zažívají upřímné pocity křivdy, když je každý víkend nenavštívíte.

Jsou organizace, které konají různé akce pro seniory a na nich je nenápadně přesvědčují, aby jim v závěti odkázaly část svého majetku. Nemusí to být ani organizovaná činnost, stačí hodný soused či sousedka, kamarád či kamarádka, vzdálenější příbuzný, někdo kdo je ve stáří seniorovi blízký, třeba v posledních měsících (někdy i ze zcela zištných důvodů) ... a pokud máte třeba práci na druhém konci republiky a nestíháte ideálně péči o dědečka či babičku, tak umenšením povinných podílů se může velice snadno stát, že přijdete o majetek a nikoho nebude zajímat, že jste třeba před tím třicet let na majetku pracovali a podíleli se na jeho vybudování. Smyslem povinných podílů pro neopominutelné dědice je právě toto, aby majetek zůstal v rodině mezi nejbližšími, tedy mezi těmi, kdo se s největší pravděpodobností svou prací a svými investicemi podíleli na jeho vytváření ... a nikoli aby majetek připadl tomu, kdo využije momentální fyzické a emoční slabosti seniora na sklonku jeho života.

Obávám se, že s touto úpravou se vyrojí podomní obchodníci se závěťmi, čili další vykukové, kteří se budou snažit seniory natáhnout a tím pádem přibude více návrhů na omezení způsobilosti k právním úkonům ze strany příbuzných, což je patrně jediný způsob jak ochránit seniora před sebou samým.

Věřitelé využívají proti dlužníkům stále účinnější páky - komentář článku na Novinkách

Na Novinkách.cz jsem našel hezký článek o dlužnících a exekucích. Je to prosím článek tak hezký, jako bývaly články za komunismu o tom, jak se máme dobře a vše je na dobré cestě (těsně před zhroucením celého systému). Ano, tu a tam je v článku něco pravdy, ale hromada vcelku podstatné pravdy v něm chybí. Pokusím se to napravit svým komentářem - tučnou kurzívou. Zlodějina zůstane zlodějinou, i když se zaštítí "právem". Slabší nátury pozor, je to silná káva.

http://www.novinky.cz/ekonomika/210184-veritele-vyuzivaji-proti-dluznikum-stale-ucinnejsi-paky.html

Věřitelé využívají proti dlužníkům stále účinnější páky

V Česku přestává platit, že když vám někdo dluží peníze, tak je buď musíte se skřípěním zubů odepsat, nebo na dlužníka poslat svalovce v černých bundách, kteří dlužníkovi připomenou jeho závazek. K dlužným penězům se totiž lze snadněji než před lety dostat právní cestou.

Současný systém zde ve skutečnosti funguje už hezkých pár let, není to nic nového (což je ostatně znát na úrocích).


Věřitelé začali s rostoucím počtem exekucí více přitvrzovat svůj legální postup vůči dlužníkům, a to i u menších, tisícikorunových částek. Přitom nejde jen o velké instituce, jako jsou banky, úvěrové společnosti, energetické a telekomunikační společnosti, mající značné právní a administrativní zázemí. Během pár měsíců mohou získat zpět své peníze i menší firmy a jednotlivci. Právu to potvrdil Rostislav Kovář, právník specializovaného portálu Poradnaveritele.cz. Tuto praxi Právu dokládají rovněž významní exekutoři a nezávislí finanční poradci.

Přitvrzovat se začalo nikoli "i", ale "především" u měnších tisícikorunových částek. Ukazuje se totiž, že to je výborný kšeft pro všechny zúčastněné - kromě dlužníka, jeho rodiny a spolubydlících.


Podle Kováře stačí mít smlouvu, ve které může být i uvedeno, že v případě nesplácení nastupuje okamžitě exekuce. To je podle Exekutorského úřadu v Přerově stále běžnější praxe, že se takto věřitelé dopředu účinně jistí. Pak jde vše ráz na ráz a dlužníci nemají prakticky žádnou šanci vykličkovat.

Ano, je to zvláštní typ notářského zápisu, tzv. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§71a z.č. 358/1992 Sb., notářský řád). Tento speciální notářský zápis může sloužit přímo jako exekuční titul, čili není nutné se s případným nárokem obracet na soud. Jinými slovy, o tom, zda jste porušili smluvní povinnost nerozhoduje soud, ale rozhoduje si o tom sám věřitel. Použití takového nestandartního právního nástroje je úplně v pořádku, pokud to podepíše informovaná osoba a pokud se taková obrovská vstřícnost vůči věřiteli odrazí např. v ceně. Pokud je ale takový typ zápisu sepsán s nic netušící osobou "z prostého lidu", tak je takový právní úkon, dle mého názoru, na samé hranici dobrých mravů. Domnívám se, že od toho jsou placeni nestranní a čestní notáři, aby oběma účastníkům smysl a závažnost takového zápisu objasnili (ano, jsem idealista).


Upomínky se posílat nemusí a dluh roste

„Dlužníci jsou často přesvědčeni, že když si nepřeberou doporučený dopis, tak se soudnímu řízení vyhnou a nebudou muset nic platit. Pokud si však nevyzvednete úřední dopis, po deseti dnech se automaticky vrátí odesílateli. Vy se nic nedozvíte, ale zásilka je považovaná za doručenou,“ zdůraznil Kovář a dodal: „Vzhledem k tomu, že nikdo nemá za povinnost vám posílat upomínky, je lehce možné, že s tímto přístupem se v budoucnu setkáte i s exekutorem.“

Ano, odjedete na 14 dní na dovolenou a tím ztratíte šanci se dozvědět, že probíhá soudní řízení. Šanci ztratíte i tehdy, pokud se nezdržujete na adrese, kterou soud vede jako vaši doručovací (standartně místo trvalého pobytu, ale může být i jiná). Šanci dozvědět se o soudním řízení ztratíte také tehdy, pokud soud nebo pošta udělají chybu (nechci trvdit, že záměrnou ...). Ano, sice máte právo u soudu namítat chybu v doručení, ale když vůbec o probíhajícím soudu nevíte ...


K soudu se pak dostávají pohledávky, které jsou několik let staré, a dlužníci se obvykle nestačí divit, jak původně nízká částka dokáže narůst. Stačí jedna nezaplacená pokuta nebo splátka sousedovi za 800 Kč a do deseti let se původní dluh vyšplhá až na dvacet tisíc.

Tady je malé jádro pudla. Kdyby se dlužník mohl účastnit soudu, mohl by vznést námitku promlčení (standartně 3 roky) a tím by to celé skončilo. Ono "se to" ale udělá tak, aby dlužník u soudu nebyl, takže promlčení nikdo nenamítne a soud uzná prastarý dluh včetně astronomických úroků, které si za tu dobu věřitel naúčtoval. A teď pozor, to není zdaleka všechno! Přichází velké jádro pudla. Pokud se firma živí vyráběním dlužníků, tak i v případě, že jste normálně zaplatili (např. za nějaký úžasně levný produkt), tak ve smlouvě je skrytý nějaký háček, který lze vyložit tak, že jste nezaplatili všechno, co jste měli a taková firma, aniž by měla povinnost vás upomínat, se pak po deseti letech obrátí na soud. Díky úrokům a smluvním pokutám je pak ze sporného nedoplatku v řádu stovek korun vyrobený dluh v řádech desítek tisíc korun. Připadá vám to šílené? Ano, mně taky. Řešením by podle mne bylo, kdyby soudy soudily spravedlivě a v takových zjevných případech aplikovaly §3 občanského zákoníku o zneužití výkonu práva a o dobrých mravech. To by ale soudci museli být nestranní...


Zejména u menších částek je účinnost vymáhání ve skutečnosti vysoká. „V ideálním případě v současnosti uplyne mezi předáním pohledávky k vymáhání a samotným vymožením šest až sedm měsíců,“ tvrdí Kovář.


Náklady nese dlužník

Řada menších věřitelů podléhá mýtu, že vymáhání dluhů je drahé. Veškeré náklady v podobě soudních poplatků a nákladů na advokáta ale hradí dlužník, respektive ten, kdo bude zavázán k úhradě dluhu. Pouze na počátku je potřeba ze strany věřitele zaplatit soudní poplatek, který je ve výši 4 % z žalované částky, minimálně však 600 Kč, u elektronického platebního rozkazu je tento poplatek dokonce nižší – a sice 2 % z dlužné částky vyšší než 15 000 Kč. U částek nižších se hradí paušální poplatek 300 Kč.

Autor článku nezmiňuje, že u nižších dlužných částek tvoří drtivou většinu vymáhaného "dluhu" náklady exekuce, které jsou právě u nižších částek, díky minimální paušální výši, v opravdu hrubém nepoměru k výši původního dluhu.


Elektronický platební rozkaz

Nejjednodušší a zároveň nejlevnější variantou z pohledu věřitele je podat k soudu tzv. elektronický platební rozkaz. Již v tomto okamžiku je vhodné shromáždit veškeré podklady, které dokládají, že jste dlužníkovi peníze půjčili, nebo mu dodali objednané zboží či služby, za které nezaplatil – zde je vhodné najít nejen fakturu, ale také objednávku, dodací listy nebo smlouvy. Připravte se, že tyto dokumenty od vás bude soud s největší pravděpodobností požadovat.


Na všechno mít papíry

Řadu menších věřitelů odrazuje pocit, že budou muset často chodit po soudech. Soudní jednání se však nařizují pouze ve 20 až 30 % případů. „Pokud máte svoji pohledávku řádně zdokumentovánu, tak vaše osobní účast na soudním jednání není vůbec potřebná,“ uvedl Kovář.

Ano, přesně tak. Systém umožňuje, aby soud přisoudil zcela vymyšlený dluh. Pokud totiž dlužník nestihne včas procesně zareagovat (např. protože je na dovolené nebo mu nebylo z jiných důvodů fakticky doručeno - viz. výše), tak vůbec nestihne popřít dluh (např. popřít falešný podpis na smluvě), soud do "odklepne" a nový dlužník je na světě.


A papírování? „K účinnému vymáhání pohledávek potřebujete stejné podklady, které již máte k dispozici v souvislosti s účetnictvím a svojí pracovní činností. Jsou to zejména faktury a záznamy o poskytnutí služeb nebo dodání zboží – jedná se o dodací listy či předávací protokoly,“ uzavřel Kovář.

Jindřich Ginter, Právo


Aby bylo jasno, nemám absolutně nic proti tomu, aby dlužníci museli platit své dluhy, ovšem skuteční dlužníci. Celé to zjednodušení procesu dopadá především na malé dlužníky a na dlužníky "vyrobené". Velcí dlužníci znají svá práva, mohou si dovolit právníky, zavčas učiní potřebné procesní úkony a placení svých dluhů se v klidu ubrání. Čili kladivo, ale jen na malé neinformované dlužníky.

Ono je to celé myšleno dobře, ale jako všechno na světě, i tohle se dá zneužít a také se to hojně zneužívá. Garantem správného fungování celého systému, garantem toho, že systém nebude zneužíván, by měly být soudy, tedy konkrétní soudci a soudkyně. Obávám se, že ne vždy tomu tak je.

A bonusová otázka na závěr. Myslíte, že teď seženu práci v nějaké advokátní kanceláři? :)

Koupě nemovitosti - vhodný způsob platby

Obvykle se platba za nemovitosti provádí tak, že kupující složí sjednanou částku do úschovy k notáři a po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí notář částku vyplatí prodávajícímu. Tento způsob sice obnáší poplatek pro notáře navíc, ale odpadají starosti. Solidní kupec a solidní realitka s tím nemůže mít problém.

Smlouva - nestačí přečíst!

Nedávno jsem narazil na kampaň nabádající veřejnost, aby si pořádně přečetla každou smlouvu než ji podepíše. Já to považuji za matení veřejnosti. V běžném občanovi to totiž vzbuzuje mylnou představu, že pokud si smlouvu přečte, tak jí také porozumí. To je omyl... Ve smluvním právu existuje řada sporných momentů, na kterých se neshodnou ani právníci. Existuje řada možností jak výklad smlouvy otočit proti druhé straně. Nejde ani tak o slovíčkaření, jako o znalost slabin práva (a nedokonalostem se nevyhne žádné lidské konání, natožpak právní řád, kdekoli na světě). Dobrý právník nemůže nikdy se 100% jistotou říct, co která smlouva znamená a jaké může mít právní důsledky. Pokud právník něco tvrdí na 100%, tak na 100% klame (klienta nebo i sám sebe). Dobrý právník je, dle mého názoru, maximálně schopen ve smlouvě rozpoznat sporné body a právní pasti a navrhnout jak tato nebezpečí umenšit. Pokud si toto uvědomíte, tak apel na laickou veřejnost, aby si četla smlouvy než je podepíše, je k smíchu. Mnohem praktičtější je podepisovat smlouvy jen s osvědčenými partnery, znát dobře protistranu, podepisovat u firem s velkým počtem obdobných zakázek, které si nemohou dovolit kvůli blafáku ve smlouvě dát v sázku svoje renomé, v pochybnostech vzít s sebou právníka. Rozhodně nestačí smlouvu přečíst, je především potřeba jí rozumět.

Započtení darů při vypořádání dědictví

Tuto možnost upravuje § 484 občanského zákoníka 40/1964 Sb.

Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování.

Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl neodůvodněně zvýhodněn proti dědici, který je potomkem zůstavitele (tzv. neopominutelný dědic).

Trvalý pobyt, trvalé bydliště

Reaguji na rozšířený mýtus, že nahlášený trvalý pobyt brání vystěhování.

§ 10 zákona 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel

(1) Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu^11) označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle zvláštního právního předpisu^12) určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen „objekt“).

(2) Z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1 ani k vlastníkovi nemovitosti.

Chtěl jsem tím zdůraznit, že pokud má někdo někde nahlášený trvalý pobyt, nijak to nebrání tomu, aby byl vystěhován, pokud nemá žádná užívací práva k dotyčné nemovitosti (typicky vlastnictví, nájem, podnájem, spolubydlící). Tzv. trvalý pobyt je pozůstatkem z období komunismu a narozdíl od dřívějška, nyní slouží už pouze k evidenci obyvatelstva a má jen druhotné právní důsledky jako např. volby nebo úřední doručování či návštěva exekutora; rozhodně ale nijak nesouvisí s majetkoprávními vztahy k nemovitosti. Z trvalého pobytu ani nevyplývá jakákoli povinnost se v daném místě zdržovat. Jiná věc je skutečnost, že do místa trvalého pobytu si může zjednat přístup exekutor, čili lze doporučit osobám, které v daném místě již nebydlí, trvalý pobyt odhlásit.

Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

České právo připouští a je to v praxi běžné, že jednu věc vlastní více osob (typicky rodinný dům). Pokud se nejedná o společné jmění manželů (SJM), jde o tzv. podílové spoluvlastnictví (§137 až §142 občanského zákoníka 40/1964 Sb.). Velikost podílu je vyjádřena zlomkem a představuje tzv. ideální podíl, čili podíl pouze pomyslný, nikoli reálně vymezený. Podílové spoluvlastnictví je poměrně náročné na vzájemnou dohodu spoluvlastníků a tak není vzácností, že spoluvlastníci již nadále nechtějí onu věc sdílet společně.

Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Jde o zvláštní druh řízení, kdy soud není vázán návrhy účastníků. Strany tedy nemají podobu vyrovnání pod kontrolou. Návrh na na zrušení a vypořádání je možné vzít kdykoli během řízení zpět.

Soud postupuje v těchto krocích (podle § 142 občanského zákoníka 40/1964 Sb.):

1) Soud nejprve zvažuje, jestli je věc možné reálně rozdělit. U rodinného domu to bude zřítka kdy možné. Častější bude reálné rozdělení věci u pozemku. Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva váznoucí na nemovitosti (zástavní právo, věcná břemena apod.).

2) Pokud není možné reálné rozdělení věci, soud může dům přikázat za přiměřenou náhradu do vlastnictví jednomu či více spoluvlastníkům. Ovšem pouze pokud s tím dotyčný souhlasí. "Přiměřená náhrada" je soudy vykládána tak, že se jedná o příslušný podíl určený z tržní ceny za celou věc v daném místě a čase. Tedy nikoli cena, za kterou by se prodal zvlášť pouze jednotlivý spoluvlastnický podíl na věci, ale aktuální tržní cena celé věci dělená velikostí spoluvlastnického podílu. Takto určená "přiměřená náhrada" však může být ještě modifikována započtením toho, jak kdo z vlastníků věc zhodnotil nebo zabránil jejímu znehodnocení.

3) Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků (resp. nehce nebo nemůže vyplatit ostatní spoluvlastníky), nařídí soud prodej věci a výtěžek rozdělí podle podílů. Dle mého názoru by rozumní spoluvlastníci neměli nechat dojít věc tak daleko a raději stáhnout návrh a prodat věc sami, protože takto se jim výtěžek ztenčí o náklady na soud a na soudní prodej.

4) Zákon také dává soudu možnost návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout. Je to tehdy, když není možné reálné rozdělení věci a jsou v konkrétním případě přítomny důvody "zvláštního zřetele hodné", pro které se jeví jako nevhodné vypořádání přikázáním věci do vlastnictví za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku. Takovými důvody typicky bývá vysoký věk jednoho ze spoluvlastníků a skutečnost, že v domě prožil značnou část života a chce v něm dožít. Takovým důvodem může být také zdravotní stav jednoho ze spoluvlastníků. Může to být také situace, kdy se návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jeví jako zneužití práva nebo výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je spojen se soudním poplatkem podle aktuálního sazebníku (momentálně 1000 Kč). Náhrada nákladů řízení obvykle nebývá přiznávána žádné straně, ale vyloučeno to není.

Modeling a exkluzivní smlouva o spolupráci

Zjišťuji, že se rozrůstá nový nekalý business, který zneužívá mládí a neznalosti začínajících modelek a modelů. Pro stručnou radu, jak má vypadat poctivá smlouva, postačí odkázat na Článek V. tzv. Etického kodexu modelingu, který vydala Asociace modelových agentur České republiky (AAM). Největší pasti spočívají v tom, že jsou smlouvy uzavírány na dobu určitou (takové nelze vypovědět), se stíženými podmínkami pro odstoupení a s nepřiměřenými smluvními pokutami.

ETICKÝ KODEX MODELINGU

Článek V.
Smlouvy o výlučném zmocnění, zastoupení a zprostředkování, uzavírané mezi agenturou a modelem

Agentury se zavazují k uzavírání takových smluv, které jsou maximálně výhodné pro obě strany. Tyto smlouvy jsou autorizovány AAM. Smlouva musí obsahovat smluvní podmínky, hájící rovněž zájmy modelu. V tom případě pak hájí AAM taktéž práva agentury při porušení smluvních podmínek modelem. Asociace stanovila doporučené znění takových smluv. Agentury se zavazují ve vztahu k modelům k uzavírání takových smluv, které nejsou ve svých ujednáních v rozporu se smluvními podmínkami doporučené smlouvy AAM a reálnými požadavky na model.

Agentura se zavazuje, že bude s modelem uzavírat smlouvy na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou tři měsíce. Smlouvy na dobu určitou může agentura uzavřít pouze v takovém případě, že ve smlouvě je uveden garantovaný minimální roční příjem modelky 10 000 Kč ročně. Smlouvy na dobu určitou může agentura uzavřít pouze v případě prokazatelné finanční investice, nutné pro přípravu nebo rozvoj modelky, která je splatná činností modelky. Její výše je uvedená v této smlouvě a jsou stanoveny podmínky změny takové smlouvy na smlouvu s neurčitou výpovědní lhůtou v případě, že modelka plně uhradí své závazky vůči agentuře. Z důvodu ochrany zájmů některých agentur může AAM udělit výjimku z podmínek uzavíraní smluv na dobu určitou, doloží-li agentura tyto důvody a jedná se o prestižní všeobecně známou agenturu na českém trhu, která má dostatek zakázek pro takové modely.

Etický kodex modelingu

Smlouva

Tyto odstavce mohou vypadat děsivě, ovšem považoval jsem za nutné otázku smluv takto rozebrat. Zde se totiž pokusím napravit jistý omyl, který mezi lidmi přetrvává a značně deformuje obecné povědomí o právu. Nelze to ale mít laikovi za zlé, protože sám náš zákonodárce svou nejednoznačnou terminologíí poněkud mlží. Věřím tomu, že Římana, nebo že pro občana První republiky či Rakouska-Uherska, nebo současného Američana či Brita, že skrátka pro člověka s tradičním právním povědomím, by mnohé z následujících informací byly samozřejmostí. Ne tak ovšem pro dnešního Čecha, poznamenaného komunistickou zkušeností a v důsledku toho zcela neznalého základních právních institutů. Onen si pak neví rady a nestačí se divit. Nuže tedy vzhůru k vyššímu právnímu vědomí!

"Smlouva" především není onen kus papíru, který obě strany podepisují - to je listina. Listina je hmotný nosič, na kterém je "smlouva" zachycena. Listina není nic víc a nic míň než důkaz o existenci smlouvy. Smlouva vůbec nemusí být v písemné podobě (na papíře). Ba právě naopak, platí zásada, že pokud zákon výslovně nestanoví, tak písemná forma není povinná (a nutno dodat, že zákon ji skutečně většinou nevyžaduje). Jinými slovy, smlouva může být platná, aniž by bylo cokoli kdekoli napsáno. To, že se v případě sporu existence a obsah ústní smlouvy těžko prokazuje, to už je věc jiná.

§ 46 odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

"Smlouva" není ani onen samotný soubor práv a povinností, který si strany dohodly a který buď plní nebo neplní - to je "závazek". Sjednává, dodržuje se, plní, porušuje se závazek a ne smlouva jak se běžně říká. Musím se předem omluvit, že i já tu a tam na těchto stránkách zaměňuji "závazek" a "smlouvu" - je to oběť na oltář srozumitelnosti.

"Smlouva" v právním smyslu, to je právní úkon. Je to právní skutečnost (více zde), na základě které dochází ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností mezi stranami, které smlouvu uzavřely.

§ 489 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

§ 34 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 488 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Smluva je už od dob římských shodný projev vůle obou smluvních stran. Smlouva v principu vzniká (je uzavřena) v okamžiku, kdy se setkají shodné projevy vůle obou stran ohledně obsahu smlouvy. Vzniká tedy dohodou, konsensem. Nejčastěji je to vyjádřeno právě podpisem papíru, ale to je pouze nejtypičtější varianta. smluva může stejně tak vzniknout jen ústní dohodou.

§ 44 ost. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.

§ 43a odst. 1 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Teď tedy, po rozptýlení mlžného oparu nad vodami práva soukromého, řekněme si konečně, jak taková "smlouva" funguje. Na tomto místě je potřeba zmínit další věc, o které se moc neví. V zákonech existují dva druhy norem. Jedněm se říká dispozitivní a druhým kogentní. Dispozitivní normy je možné smluvně vyloučit - takové normy platí jen pokud si strany neujednaly něco jiného. Naproti tomu kogentní normy smluvně vyloučit nelze - kdyby si strany ve smlouvě ujednaly něco jiného, tak je v této části smlouva neplatná. Přichází logická otázka - jak poznáme, které normy jsou kogentní a které jsou dispozitivní? Na to je dosti nelogická odpověď - v našem soukromém právu to nepoznáme! nemá smysl zacházet do podrobností, pouze postačí říct, že naše zákonná úprava je taková, že i odborníci se mezi sebou přou, co je v zákoně dispozitivní a co kogentní. Je to prostě věc výkladu. Tato okolnost je hlavním důvodem, proč bych nedoporučoval, aby si laik sepisoval smlouvu sám. Předem totiž nemá moc šancí odhadnout, co si může sjednat odchylně od zákona a co nikoli, resp. nemá šanci poznat, co je platné a co neplatné v návrhu smlouvy předloženém druhou stranou.

V zákoně jsou upraveny tzv. smluvní typy. Jsou to ty nejpoužívanější druhy smluv, které jsou v praxi natolik časté, že zákonodárce uznal za vhodně jejich základní rysy regulovat zákonem. V těchto smluvních typech jsou zákonem upraveny důležitá práva a povinnosti. Nejdůležitější ustanovení smluvních typů bývají upraveny kogentně (nezměnitelně), ty méně důležité jsou upraveny pouze dispozitivně (strany si je mohou sjednat jinak). Je to logické a šikovné, pokud už tomu člověk rozumí. Na jiném místě jsem uvedl, že pro soukromé právo je charakteristický princip autonomie vůle stran (svoboda vůle). Z principu svobody vůle plyne, že strany mohou sjednat i takovou smlouvu, která není jako smluvní typ upravena v zákoně. Takové kontrakty se označují jako inomináty (nepojmenované).

Z toho všeho plyne, že obsah smlouvy může být sjednáván v trojím režimu. Pokud si strany zvolí smluvní typ nabídnutý zákonem, nezbytné rysy takové smlouvy jsou pevně dány zákonem (kogentně). Pak jsou ve smlouvě určité otázky upravené dispozitivně - tedy strany je mohou upravit jinak a pokud si je nedojednají vůbec, tak pro smlouvu podpůrně platí dispozitivní ustanovení zákona. A pak mohou být ve smlouvě ještě další otázky, které zákon neupravuje vůbec, a zde pak záleží čistě na vůli stran, co dalšího ještě učiní obsahem smlouvy. Krajním případem jsou výše zmiňované smlouvy nepojmenované (inomináty), které nejsou vůbec upraveny zákonem a tak celý jejich obsah vytváří strany samy, a jsou zákonem regulovány pouze analogicky - podle jim nejbližších ustanovení (např. leasingová smlouva).

Tak například kupní smlouva. Základní práva a povinnosti - předat zboží a zaplatit cenu - mohou strany těžko smluvně upravit jinak, to je kogentní. Avšak např. okamžik přechodu vlastnického práva či okamžik přechodu nebezpečí nahodilé zkázy už si strany mohou upravit odchylně od zákona - pokud by tyto otázky vůbec ve smlouvě neupravily, platí to, co je v zákoně. Do smlouvy mohou strany také zahrnout otázky, které zákon vůbec neupravuje, např. ustanovení ohledně určité kvality zboží (barva auta apod.).

Nuže, a teď konečně to nejdůležitější! Co se novou smlouvou změní v právním stavu? Tím, že mezi sebou uzavřou smlouvu, vzniká mezi stranami nové právo (závazek), které není o nic slabší než právo obsažené v zákoně! Zákon se tak smlouvou jakoby rozepíše, jakoby protáhne na vztah mezi smluvními stranami. Porušení toho, co je sjednáno ve smlouvě je stejně protiprávní jako porušení toho, co je stanoveno v zákoně. Ovšem sankce za takové porušení je čistě soukromoprávní - není to tedy žádný trestný čin nebo přestupek - porušení smlouvy "pouze" zakládá odpovědnost a záleží jakou povinnost (sankci) pak zákon s takovou odpovědností spojuje (úroky z prodlnení, náhrada škody) a co z toho případně druhá strana uplatní u soudu. Důležité je zdůraznit, že toto nové smluvní právo vzniká jen a pouze mezi stranami (inter partes). Smlouvou tedy nová práva a povinnosti vznikají, mění se či zanikají pouze smluvním stranám, nikoli třetím osobám.

§ 51 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

§ 491 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
(1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
(2) Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.
(3) Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

§ 853 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Vlastnictví

POJEM VLASTNICTVÍ

Jak napovídá existence a délka tohoto příspěvku, není pojem "vlastnictví" v právním smyslu zdaleka tak samozřejmý jako v hovorové mluvě. Něco jiného bylo "vlastnictví" ve starověkém Římě, něco jiného v lenním systému evropského feudalismu, něco jiného v komunistickém státě a zcela něco jiného je "vlastnictví" dnes v realitě moderního demokratického právního státu západního typu.

V primitivních poměrech splývá pojem "vlastnictví" s pojmem "držba". Člověku patří jen to, co momentálně svírá v ruce. Postupem času se ukáže takový stav neudržitelný a tak člověku patří i to, co si odloží - patří mu to dokonce i tehdy, když to někdo jiný zdvihne. Právní pouto "vlastnictví" se tak oddělí od faktické "držby" a poutá vlastníka k věci i přestože ji momentálně "drží" někdo jiný. Takové vlastnické právo už má charakter tzv. věcného práva a působí vůči všem ostatním subjektům (působí tzv. erga omnes). To je podstatný rozdíl oproti závazkovému (smluvnímu) právu, které působí jen mezi smluvními stranami (inter partes) a nikoli již vůči třetím osobám.

Římané definovali "vlastnictví" jako "právní panství nad věcí". Toto pojetí už je dnes překonáno - dnes už není vlastnictví vymezeno jako vztah osoby a věci, dnes je vlastnictví je chápáno jako vztah mezi osobou vlastníka a jinými osobami (viz. výše zmíněné působení erga omnes). Římané neznali pojem "subjektivní právo", neřešili podstatu vlastnického práva, ale definovali především praktická oprávnění, která z něj plynou a způsoby jak je může vlastník prosadit. Tak se ustálil klasický soubor vlastnických oprávnění (tzv. vlastnická triáda), ke kterému dnešek vcelku nic podstatného nepřidal:

ius possidendi - právo věc držet
ius utendi et fruendi - právo věc užívat a požívat (těžit z ní plody)
ius disponendi - právo s věcí disponovat (např. prodat, darovat, pronajmout, zastavit, opustit, zničit)

Tento výčet nebyl nikdy považován za úplný. Chce se tím spíše říct, že vlastník může na svou věc působit jakkoli, jakýmkoli myslitelným způsobem. Římské "právní panství nad věcí" je tzv. všeobecné (zahrnuje všechny myslitelné způsoby nakládání), přímé (ničím a nikým nezprostředkované) a výlučné (s nikým nesdílené). Římané ovšem chápali, že absolutní panství je pouze teorie a že v praktickém životě musí být omezeno.

Zde je namístě zmínit pojem tzv. "elasticita" neboli "pružnost" vlastnického práva. Znamená to, že pokud je vlastnictví nějak omezeno (např. zástavním právem), tak jakmile toto omezení odpadne, vlastnické právo se samo, bez dalšího, obnoví ve svém původním rozdsahu.

Pro našince bývá překvapením právě fakt, že "vlastnictví" není nikdy absolutním panstvím, že nepředstavuje pouze soubor oprávnění, ale také soubor povinností. Říká se, že vlastnictví zavazuje. Tím se chce říct, že výkon vlastnického práva není neomezený - nesmí zasahovat do práv jiných, nesmí být ke škodě. Ono římské "právní panství" není tedy zdaleka absolutní, jak by se mohlo ze starověké definice zdát. Skutečný aktuální obsah vlastnického práva je v současném právním státě věcí zákonodárce - z pojmu samotného se tedy dnes jeho skutečný obsah nedozvíme. Ať se nám to líbí nebo ne, cokoli vlastníme, vlastníme s přitakáním státu.

V naší současné české realitě je potřeba také zdůraznit, že není několik druhů vlastnictví tak jak tomu bylo za komunistů (zákon nezná žádné "státní vlastnictví" ani "soukromé vlastnictví" či "osobní vlastnictví"), ale je pouze jediné vlastnictví jako takové. Vlastnictví státu má tedy stejný obsah a právní ochranu jako vlastnictví fyzických či právnických osob.


ZÁKLADNÍ ÚPRAVA VLASTNICTVÍ V ČR

Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) (součást ústavního pořádku ČR)
Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.


Občanský zákoník (40/1964 Sb.)

§ 123
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

§ 124
Všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.

§ 3 odst. 1
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

§ 118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.

§ 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

K návrhu nového občanského zákoníka

OBECNÉ OTÁZKY

Plánovaná kodifikace českého občanského práva si klade za cíl odstranit neblahé pozůstatky minulých let. Soukromé právo má být sjednoceno v návaznosti na historickou tradici a v souladu s právní kulturou západní Evropy. Cílem je tedy vytvořit kodex - občanský zákoník, který bude zahrnovat všeobecné právo soukromé, tedy občanské právo chápané jako obecný předpis vůči ostatním dílčím odvětvím soukromého práva.

Obecně můžeme v Evropě rozeznat dvě základní pojetí takového civilního kodexu. Jednak kodex tzv. komercializovaný, anebo kodex zpracovaný tradičním způsobem.

Kodex typu komercializovaného občanského zákoníku je pojat jako zákoník jednotný, všezahrnující, oslabující výrazně roli speciálních zákonů (Nizozemí, Švýcarsko, Itálie, do jisté míry Rusko a další). V 90. letech u nás proběhla diskuze o možnosti přijetí takového zákoníku. Dospělo se k závěru, že takový typ zákoníku není účelný, protože detailně upravuje i některé dosti dynamické oblasti (např. v oblasti práva cenných papírů vznikají stále nové produkty). Občanský zákoník jako kodex, jehož úprava má naopak tíhnout k zakořenění a stálosti, není, zdá se, pro kodifikaci takových oblastí soukromého práva vhodný.

Naproti tomu tradiční pojetí občanského zákoníku zachovává dualismus úpravy soukromého práva a odděluje kodifikaci obecného občanského práva a práva obchodního (Německo, Rakousko, Polsko, Francie, Belgie, Španělsko, Lucemburské apod.). Tento model hlavní kodifikace obecného práva občanského (občanského zákoníku) doplněné speciální zákonnou úpravou obchodního práva (obchodním zákoníkem) je historicky svázán s naším prostředím, vycházel z něj i zmiňovaný vládní návrh z r.1937 a chápání soukromého práva přijímané po r.1989. Uvedené pojetí umožňuje vyčlenit z kodifikace občanského práva instituty, které s vlastním účelem civilního práva úzce nesouvisí, protože se týkají jen určitých osob (podnikatelů, resp. obchodníků). Touto cestou tradičního civilního kodexu se hodlá vydat i plánovaná rekodifikace.

Vedle tohoto „vnějšího“ vymezení postavení občanského práva v systému právního řádu musí být od základu řešena i jeho vnitřní systematika, resp. systematika kodexu, který je má upravovat. Systematika stávajícího občanského zákoníku je díky četným novelám už jen pouhým formálním zdáním postrádajícím logiku a prakticky neumožňujícím systematický výklad.

Systém nového zákoníku má být založen na úpravě tří hlavních okruhů jako právních institucí, které mají pro obecné právo občanské základní význam: rodina, vlastnictví a smlouva. Jim bude předcházet úprava toho, co je jim všem společné, shrnutá do první obecné části zákoníku. Následovat bude část věnovaná ustanovením společným, intertemporálním a závěrečným.

Nový návrh metodologicky vychází z osnovy vládního návrhu občanského zákoníka ČSR z r. 1937. I když věcný záměr deklaruje zohlednění vývoje občanského zákonodárství v novější době, prospěšnost takového pojetí je otázkou. Návraty k tradicím první republiky mají patrně poskytnout legitimitu rozhodnutím našich zákonodárců a dodat argumenty tam, kde to jinak bezradnost neumožňuje.

Použití osnovy z r. 1937 má řešit i další problém, kterým je terminologie. Věcný záměr se na osnovu odvolává jako na dobrý vzor ostrým a srozumitelným vyjádřením normativních konstrukcí, důsledným užíváním českého právnického pojmosloví a vůbec respektem k dobré češtině. Je bez námitek, že současný stav terminologie je neuspokojivý, ovšem navrhované řešení není bez problémů a bude vyžadovat velmi kritický a opatrný přístup.

Snad nejdůležitějším záměrem rekodifikace je odstranění přežívajících principů socialistické éry, které leží v samých základech současné právní úpravy a jsou tak přítomny v mnoha platných ustanoveních. Podle starého pojetí je účelem úpravy občanského práva regulace vztahů. Projevuje se to v kogentnosti a kazuistice mnoha ustanovení a tím v nežádoucí manipulaci s účastníky soukromoprávních vztahů. Až na pár vyjímek je každá vada právního úkonu stíhána absolutní neplatností. Mnohdy je tak sledován spíše zájem státu na zachování právního stavu než zájem jednotlivce. Cílem právní úpravy soukromého práva by v dnešním pojetí měla být především ochrana práv a povinností osob.

Kodifikace občanského práva se tak po dlouhé době chce opět zaměřit především na člověka. Hodlá vyjít z konstrukce, že i pro privátní sféru je nejcennější hodnotou svobodný člověk a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné, a že toto umožnit a chránit je základní účel úpravy občanského práva. Úprava majetkových práv (t.j. vlastnictví a dalších věcných práv, dědění a práva obligačního) nemůže být účelem sama sobě, ale jen prostředkem k prosazování základního cíle zákoníku.

Věcný záměr se v těchto bodech chválihodně odvolává na Ústavu ČR a dokonce cituje Justiniánskou kodifikaci : „Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere (Přikázání práva jsou tato: žít čestně, neškodit druhým a každému dát, co mu patří)“. Adresát musí už jen doufat, že se zákonodárci podaří tyto ušlechtilé myšlenky skutečně normativně zakotvit.


KONKRÉTNÍ ZMĚNY

Jak už bylo naznačeno, do popředí zájmu je postavena problematika právního statusu osob. Zvláštní důraz je zde údajně kladen na zdravou (ve smyslu správnou) rodinu jako rozhodující moment pro zdraví společnosti. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má být celý zrušen a úprava rodinného práva vrácena do občanského zákoníku.

Obchodní zákoník naproti tomu nemá být, s ohledem na požadovaný dualismus soukromého práva, úplně rušen. Jeho rozsah má být však podstatně zredukován, zejména ve třetí části o obchodních závazcích (§ 261 - 755).

Co se týče smluv, tak z jednotlivých pojmenovaných smluvních typů se zachovají v obchodním zákoníku jenom ty, které mají význam pouze pro podnikatelský styk. Zbývající typy smluv mají být přeřazeny do zákoníku občanského. Při té příležitosti mají být odstraněny duplicitní úpravy.

Úpravu občanských sdružení (spolků) má taktéž z valné části zahrnout nový zákoník. Úprava spolků v občanském zákoníku má zároveň posloužit jako generální (subsidiárně použitelná) úprava platná pro právnické osoby typu korporace. Pro právnické osoby typu nadace (včetně fondů) bude obdobně sloužit úprava nadace v občanském zákoníku.

Naopak úpravu pracovní smlouvy věcný záměr rekodifikace odmítá s tím, že smyslem občanského zákoníku jako základního kodexu soukromého práva není soustředit v něm úpravu všech soukromoprávních institutů. Navrhuje zachovat zákoník práce i do budoucna aniž by se však jednalo o zákon konkurující vlastní úpravou obecných soukromoprávních institutů občanskoprávní kodifikaci.

Rovněž zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním nemá být rekodifikačními pracemi dotčen, ačkoli teoreticky není otázka zařazení úpravy kolizních norem hmotného civilního práva do soukromoprávní kodifikace, anebo (spolu s normami procesními) do zvláštního zákona jednoznačně vyřešena. V tomto případě jde však právě o tu úpravu, která se dynamicky vyvíjí a mohla by tak narušovat stabilitu obecného kodexu. Nadto se jeví jako praktické vzájemné spojení kolizních norem hmotného a procesního práva v jediném speciálním zákoně.

Proti logice věci jde, zdá se mi, záměr integrace obecné úpravy cenných papírů (co do jejich soukromoprávní stránky) do občanského zákoníku. Má tím dojít k celkové změně zákona o cenných papírech na předpis veřejného práva. Nedokáži posoudit možné důsledky, ale úprava cenných papírů, jak bylo výše naznačeno, je atributem komercializovaného občanského zákoníku, který věcný záměr odmítá jako nevhodný. Stejně tak záměr komplexně upravit licenční smlouvu se mi jeví být v rozporu s ideálem stabilního občanského kodexu.


ZÁVĚR

Současný stav právní úpravy občanského a soukromého práva volá už dlouho po důkladnější revizi. Od navrhovaného občanského zákoníku se očekává komplexní řešení velkých ale i malých rozporů. Celkový záměr je jistě vítán, ovšem jednotlivá řešení dílčích otázek nutně musí vést a také vedou k názorovým střetům. Není tedy lehké za stávajících podmínek vytvořit celek, který má „tíhnout k zakořenění a stálosti “ a který má „poznamenat životy několika dalších generací “, jak si to přeje věcný záměr.

Současné občanské právo ČR jako důsledek vývoje po roce 1989

Po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy se zcela změnila politická a ekonomická orientace naší země, vznikla potřeba uvést náš právní řád do souladu s právní kulturou západní Evropy. Právo bylo znovu rozděleno na veřejné a soukromé, přičemž občanské právo mělo opět získat své tradiční postavení. Existovaly v zásadě dvě možnosti přístupu. Buď komplexní rekodifikace, kterou by byl zákoník 40/1964 Sb. nahrazen zcela novým zákoníkem nebo novelizace, která by v něm pouze odstranila ustanovení nevyhovující nové koncepci. Zákonodárce se pod tlakem okolností spokojil s provizorním řešením, s tzv. velkou novelou obč. zákoníku 509/1991 Sb., která ponechala podstatnou část kodexu z roku 1964 v účinnosti.

Novela přinesla zejména důsledné uplatnění metody rovnosti mezi účastníky občanskoprávních vztahů, přizpůsobení novým tržním podmínkám a odstranění projevů státního řízení v těchto vztazích.

Změnilo se i souřadné postavení právních odvětví. Historicky se z původně univerzálního občanského práva postupně vydělovala specializovaná právní odvětví. Od roku 1991 se systém soukromého práva vrátil do stavu, který respektoval tento vývoj. Vznikla tak situace, kdy občanské právo nabylo podobu obecného předpisu vůči ostatním odvětvím, která se sama situovala do pozice předpisu speciálního. Vztah souřadnosti nahradil vztah subsidiarity a speciality (§1 odst 2. Obč.zák.). Vztah občanského zákoníku a jiných právních odvětví lze dnes rozdělit do tří variant:

1) Obč.zák. upravuje samostatně určité právní vztahy jejichž úprava není jinde obsažena.
2) Obč.zák. a jiné právní předpisy upravují nezávisle na sobě tutéž oblast.
3) Obč.zák. upravuje určitou problematiku komplexně, její specifické rysy pak reguluje příslušné právní odvětví. Zde platí vztah subsidiarity a speciality.

Nově musel být také vymezen předmět občanského práva. Zde se opět nabízely dvě možnosti. Buď nenutit zákon, aby pozitivně definoval sám sebe a spokojit se pouze s deklarováním metody občanskoprávní regulace nebo cesta, kterou se vydal náš zákonodárce, tedy pokusit se o vlastní definici předmětu. Děje se tak v §1 Obč.zák. avšak tento pokus vyvolává řadu pochybností. Zjednodušeně lze říci, že občanské právo je v našem soukromém právu takovým „sběrným košem“.

Ve srovnání s většinou zemí západní Evropy, ale i řadou zemí střední Evropy, je postavení ostatních odvětví soukromého práva vůči právu občanskému vybaveno zřetelně vyšší mírou autonomie.

Vývoj občanského práva v letech 1811-1989

Současný stav platného práva, které zahrnujeme do právního odvětví označovaného jako občanské právo, není výsledkem nějaké racionální komplexní úvahy zákonodárce, ale výsledkem složitého historického vývoje. Abychom tedy dnes pochopili poněkud nepřehledný stav platného práva, neobejdeme se bez znalosti historického kontextu.

Občanské právo je dnes považováno za odvětví soukromého práva. Ne vždy tomu ale tak bylo. V našich zeměpisných šířkách se soukromé právo etablovalo na počátku 19. stol. v podobě rakouského všeobecného občanského zákoníku (ABGB). Hovořit o občanském právu v této souvislost je však trochu nepřesné, protože pojem „občan“, tak jak jej chápeme dnes, zavedl v našich zemích až revoluční rok 1848. Nicméně, s vědomím této nepřesnosti lze říct, že v té době pojem občanského práva splýval s pojmem veřejného práva. Podoba občanského práva se pak u nás postupně utvářela v souladu s vývojem právní kultury v okolní, zejména západní Evropě.

Zvláštní etapou v celém našem právu se stala léta komunistického režimu po 2. světové válce. Soukromé právo jako takové bylo zcela negováno. Vše právní bylo prohlášeno za veřejné. Kritériem členění právního řádu se stal výhradně předmět právní regulace. Nově vytvořená právní odvětví byla vůči sobě navzájem v souřadném postavení. Každé z nich pozitivním výčtem vymezovalo okruh společenských vztahů, které upravovalo. Působení občanského práva se podle výslovné zákonné definice omezilo pouze na vztahy majetkové, osobní, osobnostní a osobně majetkové, vznikající v oblasti tzv. konečné (osobní) spotřeby lidí. Navíc, jedním z účastníků občanskoprávních vztahů musela být fyzická osoba. Toto pojetí práva našlo svůj výraz v občanském zákoníku 40/1964 Sb.

Sousedské spory

40/1964 Sb. Občanský zákoník

Klíčovým ustanovením pro řešení vztahů mezi sousedy je § 127 občanského zákoníka. Základem je první věta, které stanoví obecný zákaz obtěžovat sousedy a ohrožovat výkon jejich práv. Jde o omezení výkonu vlastnického práva. Prakticky je zde provedena známá zásada, že "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". Jinými slovy, vlastník si na svém pozemku nemůže dělat, co chce. Míra tohoto omezení vlastníků je vyjádřena velice obecně jako "míra přiměřená poměrům". Obsah tohoto pojmu je tedy třeba vždy dovodit pro každý případ zvlášť. Je třeba zkoumat podmínky panující v dané lokalitě a pak porovnávat, zda je obtěžování vůči nim nepřiměřené. Zakázáno tedy není jakékoli obtěžování, ale pouze lokálně nepřiměřené obtěžování. Jiné podmínky budou panovat v oblasti, kde má každý soused domácí zvířata a jiná omezení budou v tiché čtvrti se zahradními bazénky. Druhá věta tohoto paragrafu nabízí příklady ze života a pouze konkretizuje obecný zákaz věty první.

§ 127

(1) Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
(závěrečné pravidlo ohledně přesahujících kořenů a větví je třeba vykládat tak, že zákaz jejich odstraňování v "nevhodné roční době" se vztahuje jak na kořeny, tak na větve)

(2) Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit.

(3) Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

* * *

V občanském zákoníku je řada dalších ustanovení, která lze vztáhnout na vztahy sousedů. Pozornosti by neměla ujít tzv. ochrana pokojného stavu. Pokud se někdo domnívá, že je oproti sousedovi v právu, nemůže jen tak na základě svého uvážení začít bourat plot nebo zeď. Nejprve se musí svého práva domáhat u soudu )či jiného příslušného orgánu) a teprve na základě pravomocného rozhodnutí může měnit stávající stav.

§ 5

Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.

* * *

Zcela vyjímečným prostředkem ochrany práv je tzv. svépomoc. Je třeba zdůraznit požadavek přiměřenosti svépomocného zásahu.

§ 6

Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

* * *

Závěrem ještě upozorním na obecný zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Zákon je pouze dílo lidí a není v lidských silách předem promyslet všechny situace. Proto máme v zákoně tuto korekci nespravedlivých důsledků, které mohou v praxi vzniknout z důsledného uplatňování práva.

§ 3 odst.1

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Co patří do společného jmění manželů (SJM)?

Předně je třeba si uvědomit, že SJM je koncipováno jako majetkové společenství v nejširším slova smyslu. Náleží do něj jak věci, tak práva, tak i závazky (tedy dluhy). Manželé tedy z právního hladiska vystupují bez velké nadsázky jako jedno tělo, jedna duše (což je romantické jen pokud manželství funguje...).

SJM upravuje občanský zákoník (40/1964 Sb.) v § 143 až 151.
Některá doplňková pravidla je možné nalézt i v zákoně o rodině (94/1963 Sb.).

Základní rozsah SJM upravuje § 143 občanského zákoníka.
SJM vzniká až uzavřením manželství. Obrazně řečeno, v okamžiku uzavření manželství má pomyslné společné konto hodnotu "0". Dosavadní příjmy a dluhy se nepočítají.

Do základního rozsahu SJM tedy patří:
1) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství
2) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství
Do základního rozsahu SJM naopak nepatří:
1) dědictví
2) dary
3) majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela
4) věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů
5) restituce
6) závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů
7) závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

Tento základní rozsah může být zúžen nebo rozšířen dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu (zjednodušeně řečeno, podrobnosti viz. zákon).

Naše domácnost se topí v dluzích. Co máme dělat?

Možná záchrana má jméno "oddlužení".
Je upraveno insolvenčním zákonem 182/2006 Sb.

Jde o nový způsob řešení úpadku (bankrotu) určený pro dlužníky-nepodnikatele, který umožňuje zadluženým domácnostem jakž takž důstojně přežít a urovnat své dluhy. Stručně řečeno - domácnost sama na sebe podá insolvenční návrh a pokud soud odlužení schválí, nechává dlužníka "přežít", aby mohl postupně alespoň částečně dluhy platit.

Podrobnější informace naleznete zde: http://insolvencni-zakon.justice.cz/dluznik/oddluzeni.html

Doporučuji obrátit se na advokáta (či jiného specialistu), který posoudí, je-li oddlužení ve vaší situaci vhodné a udělá potřebné kroky. Pokud se obrátíte na firmu, které slibuje vyřízení "oddlužení", ujistěte se, že jde opravdu o toto "odlužení" podle insolvenčního zákona.

Potřebuji pro příležitostné výdělky "nějaký papír"?

Podnikání musí být SOUSTAVNÁ činnost. Pro příležitostné nahodilé výdělky není třeba vyřizovat žádné formality. Ovšem i takové výdělky je třeba danit daní z příjmů. Soustavnou činností se obyčejně rozumí celoroční, víceméně pravidelná činnost, nebo činnost, která vyžaduje pro své uskutečnění delší dobu (řádově rok). V pochybnostech se obraťte s dotazem na svůj místně příslušný živnostenský úřad.

Je zvíře věc?

Platný občanský zákoník §118 odst.1:
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

Jde o to, že je třeba nějak právně zachytit objekty občanskoprávních vztahů (tedy vše, co není osobou, občanem ... a to zvíře ani při nejlepší vůli není). Se zvířaty je obchodováno, mají svoje majitele, jsou předmětem vlastnického práva - to je prostě společenský fakt a na tuto skutečnost musí zákon nějak reagovat. Pozorný čtenář v tom paragrafu nalezne tři kategorie:
1) věc
2) právo
3) jiná majetková hodnota

Pojem "jiná majetková hodnota" je takovým sběrným košem pro to, co nelze zahrnout do kategorie "věc" ani "právo". No, a právě zvířata jsou moderně myslícími právníky považována za "jinou majetkovou hodnotu" a nikoli za "věc".

Ale i kdybych postaru prohlásil, že je zvíře právně "věc", tak to stejně není důvod ke zděšení, protože v právu má pojem "věc" jiný (mnohem širší a obecnější) význam než v běžné mluvě. Jak už jsem zjednodušeně řekl, právně-teoreticky je "věc" všechno, co lze ovládat a není to člověk nebo závazek (takto už to vymezil jeden starý římský právník, tuším že Gaius, a toto základní členění se v právu vpodstatě používá dodnes).